Velmistr Jiří Štoček o nominačním turnaji a současném šachu díl III.

V dřívějších dobách jsem považoval komentování partií za stejnou zábavu i stejně důležitou činnost, jako samotné hraní. Třeba když v roce 2000, s dva roky starými „velmistrovskými doklady“, mi byl svěřen úkol do časopisu rozebrat pár partií ze zápasu o titul mistra světa, chápal jsem to jako velkou poctu. Nicméně analýzy se dělaly pod určitým časovým tlakem, občas se chyba vloudila. Ve známé věžové koncovce Kramnik – Kasparov, 14. partie zápasu, jsem se zprvu domníval, že v jedné pozici byla remízová hranice překročena a černý mohl vyhrát v koncovce věže a pěšce proti věži a pěšci. Jemnějšího manévru bílé věže, který stále držel remis, jsem si všiml až o něco později, to už původně odevzdaný materiál šel do tisku. Žádné reakce v následujícícm čísle k tomu nebyly, nicméně o 4 roky později mě David Navara upozornil, že jsem tehdy v poznámkách udělal závažnou chybu!

 

 

 

Osobně si nemyslím, že by to čtenářům uškodilo, pokud obecně komentář má potřebnou úroveň, polemikou s autorem, občas úspěšnou, se přece zájemce může dobře cvičit. I v knihách od koryfejů minulosti se tu a tam najdou sporná místa. Když jsem se na jiném místě rozhodně vyjádřil proti zahrnování strojových „kontrol a oprav“ do nových vydání starých knih, kupodivu s tím mnozí nesouhlasili, že prý opravy být mají. Ale vždyť ta kniha je také literární dílo – bude se snad literatura obecně někdy v budoucnosti znovuvydávat s „opravami“?!

Publikování rozborů vlastních partií, které se přiměřeně vydařily, se tak zdálo být povinností. Když jste s Lukášem Klímou připravovali knihu „Lázeňské rošády“ o pro mě památném přeboru v Karlových Varech 2005, zdálo se mi samozřejmé, že si v ní téměř všechny své partie okomentuji sám. Za uplynulé roky se postoj změnil, k partiím čerstvě skončeného turnaje naopak žádné poznámky zveřejňovat neplánuji. Tento typ činnosti totiž nikdy nenabízel žádný typ prospěchu, jenž by odpovídal vynaloženému času a úsilí. Šlo čistě o přesvědčení, že by se taková věc dělat měla. V Šachinfu jsem i později míval volnost v tom, jakým způsobem komentování pojmout, ale jinak se prosazují představy, že by poznámky měly obsahovat pečlivé odkazy na velkou databázi, vše „zkontrolované“, atd. Zkrátka, aby se komentování z dříve zajímavé práce proměnilo v otravnou manuální činnost.

Po konci posledního časopisu, do něhož jsem přispíval, jsem ještě ze setrvačnosti rozebral několik svých dalších partií, statě s různými výběry jsou ke stažení na adrese http://www.ostrovsachu.cz/jstocek.html, ve skromném formátu, ale nikomu to nenutím a žádné změny v tom dělat nehodlám. Některé z těch komentářů jsou reprodukovány v knižní sérii Richarda Biolka. Vyšlo to tak, že poslední uvedenou položkou je partie s Davidem Navarou z loňského otevřeného přeboru. Té se následkem překvapivého výsledku tehdy pochopitelně dostalo jisté pozornosti. Ale žádný z těch našich nynějších informačních zdrojů, které samy sebe pokládají za relevantní, mi nenavrhoval, abych autorem poznámek k té partii byl já sám. Pokud chceš doprovodit rozhovor partiovou ukázkou, nabízím tuto možnost.

Dá se k tomuto tématu vzpomenout něco humorného? Jednou jsem (příspěvek jsem tehdy ještě posílal ručně psaný, jako dopis) nedbale oddělil článek o ligovém zápase od soukromé poznámky o téže události pro Břéťu, a ve shonu se omylem dostalo do časopisu všechno. Což znamenalo, že jsem byl jako autor uveden pod odstavcem, v němž si dělám legraci z našeho klubového sponzora! Naštěstí Honza Michálek má smysl pro humor, mé angažmá v Plzni tedy nerušeně pokračovalo.

 

5 thoughts on “Velmistr Jiří Štoček o nominačním turnaji a současném šachu díl III.

  1. Děkuji za zajímavý článek!
    Ta vzpomenutá koncovka z podvarianty partie Kramnik – Kasparov (Kg1, Vg8, g3 x Kf5, Vd2, e5, g4) se s obrácenými barvami hrála také v partii Janošević – Botvinnik (Bělehrad 1969), přičemž „Patriarcha“ ji neudržel a vítěz ji nesprávně rozebral pro Informátor. Shodou okolností jsem ji v roce 2003 nezávisle na uvedených partiích analyzoval, bylo to velmi zajímavé a poučné.

  2. Moc hezký rozhovor, připojuji poděkování za odkaz na přehled šachové literární tvorby velmistra Štočka.

  3. Je to zaujímavé a má to svoju myšlienku. Zaujala ma hlavne fáza, či má zmysel opravovať staré pramene. Osobne bol by som skôr za nejakú poznámku s aj starého pohľadu. Niekedy môže byť zaujímavé, ako chápali šach ľudia napr. pred 50 rokmi a ako je chápaný dnes.

  4. Já jsem Štočkovi vždy fandil – velmi sympatický šachový svéráz, bojovník, a také jeden z mála našich GM, který hraje pravidelně turnaje proti silným zahraničním hráčům. Jako jeden z mála u nás nepojal svou šachovou kariéru jen jako uvadající GM hrající už téměř jen v týmových soutěžích. Že, Roberte? :-).

    A že má Štoček na háku účast v naší repre? To se samozřejmě ví už dlouhá léta. Tohle ale má koncepčně řešit vedení našeho šachu – aby hráli ti nejlepší, ti co mají zájem, ti co si toho váží a mají perspektivu. Bohužel tomu tak není u nás už více než deset let. Těžko vyčítat Štočkovi, že si zahrál a vyhrál nominační turnaj, a tak teď si tedy zahraje i Olympiádu, i když ho to nijak moc nezajímá a na turnaj v Batumi se snad připraví asi stejně jako na ostravský koník nebo open Teplice – a podle toho také bude vypadat jeho výsledek, tj. v repre tradičně za očekáváním (oni totiž reprezentanti na olympiádě berou tento turnaj opravdu jako vrchol – a proto bývají lépe připraveni, než na nějaký open – tím se pane Štočku poněkud lišíte od ostatních účastníků, a není divu že se to potom projeví ve výsledku). Takhle bohužel ale vypadá nominace do naší repre.

  5. Nedá mi to, a ještě dodávám – pokud se zde Štoček chlubí, že „k olympiádě přistupuji se zhruba stejnou zodpovědností či nezodpovědností, jako k jiným turnajům“, a k tomu doplňuje, „můj postoj je v současnosti takový, že se aktivně rozhodně o nic neucházím, ale ani za normálních okolností nevidím žádný zjevný důvod k nepřijetí nominace. Na letošní Olympiádu se předběžně docela těším a budu rád, pokud se naše výprava bude moci vracet s pocitem úspěchu“… Takže, Štoček se letos na olympiádu dokonce i těší (i když předběžně), a nevidí důvod, proč by odmítl účast!

    Vím, že šachy jsou mezi sporty popelkou – ale musíme opravdu nominaci do olympijského týmu, který je tou nejvrcholnější vizitkou šachu u nás – dělat tímto způsobem??

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *