Intrinsická a extrinsická motivace

 

Při intrinsické motivaci je odměnou samotná činnost. O intrinsické motivaci hovoříme jako o
sebezpevňující nebo také sebeposilovací motivaci, protože motivace vykonávat určitou činnost se
posiluje právě onou činností, která je vykonávána. Jednoduše bychom řekli, že člověk prostě dělá
to, co ho baví. Intrinsická (vnitřní) motivace je spojena s bezprostředním uspokojením.
Extrinsická motivace se vztahuje k chování, které je stimulováno vnějším užitkem. Samotná
činnost nám bezprostřední uspokojení nepřináší, uspokojení totiž odkládáme na pozdější dobu.
Extrinsická (vnější) motivace je typická pro trénování, kde neočekáváme, že se výsledky dostaví
okamžitě. Intrinsická motivace je zase typická pro hraní šachu.

Podívejme se na následující modelové zobrazení intrinsické a extrinsické motivace.

(Cvek, R – bohužel mi zde nejde obrázek vložit.)

Rozlišování mezi intrinsickou a extrinsickou motivací je zásadní pro pochopení vztahu mezi
motivací, šachovou hrou a trénováním. Skutečnost, že jsme nadšení šachisté, ještě neznamená, že
stejné nadšení projevíme pro trénink. Abychom lépe pochopili rozdíl mezi oběma druhy motivace,
můžeme si pro zjednodušení za intrinsickou motivaci dosadit slovo „zábava“ a za extrinsickou
motivaci pojem „práce“. Je jasné, že člověk nepotřebuje hledat důvody, proč hrát šachy, protože
samotná hra mu přináší uspokojení. U trénování je to složitější, protože u tréninku se obecně
neočekává, že bude obsahovat nějaký zábavný prvek. Rozhodně to není jeho podstatou. Zatímco
u hraní partie se bez zábavního prvku neobejdeme, u tréninku v zásadě ano.

Není vyloučeno, že někoho bude trénování bavit, ale nedá se na to spoléhat a něco takového
bychom rozhodně neměli očekávat. Šachisté často předpokládají, že je trénování bude bavit. Jsou
pak nepříjemně zaskočeni, když tomu tak není. Trénink tu z principu není od toho, aby plnil funkci
zábavy. Bavit nás má hraní šachu. Na druhou stranu je samozřejmé, že k trénování nemůžeme cítit
vyloženě odpor. V takovém případě je nesmyslné s trénováním vůbec začínat. Z trénování nám
neplyne bezprostřední užitek, ten očekáváme až později. Odkládání bezprostředního užitku ve
prospěch budoucího zisku vyžaduje od člověka určitou disciplinovanost.

S intrinsickou, sebeposilující, motivací je to snazší, protože ji čerpáme přímo z vykonávané činnosti.
Je snadnější chodit pravidelně běhat, když máme přirozenou radost z pohybu, než když se do
běhání nutíme, protože toužíme zhubnout. Trénování a analyzování partií není zdaleka totéž jako
hraní, všechny emoce jsou zde utlumené. Nemožnost vracet tahy, omezený čas na rozmyšlenou a
specifická turnajová atmosféra vytváří neopakovatelnou emoční kulisu. Šachová partie je živá,
vzrušující a plná napětí. I v partii, která přihlížejícím připadá nezajímavá, prožívají hráči celou paletu
emocí.

Jenomže hranice mezi intrinsickou „zábavou“ a extrinsickou „prací“ ve skutečnosti neexistuje,
protože, jak můžeme vidět na modelovém vyobrazení, obě motivace částečně zasahují do sféry
svého pomyslného konkurenta. Extrinsická motivace je sice dominantní při trénování, ale to
neznamená, že nás trénink nemůže bavit. Stejně tak to, že intrinsická motivace převládá při hraní
šachu, automaticky neslibuje, že se nebudeme muset někdy do hraní šachu nutit.

Ačkoli hraní šachové partie považujeme principiálně za zábavnou činnost, existuje řada situací,
které způsobí, že tomu tak není. Předně se nám vůbec nemusí v dané chvíli hrát šachy, přemýšlet
nad šachovnicí nebo počítat varianty. Anebo bychom nejraději dali partii za remízu, ale nemůžeme,
protože zápasové skóre nás „nutí“ hrát na výhru. Partie se nám nemusí povést. Dostaneme se do
pozice, která nám nesedí, špatně se v ní orientujeme, nevidíme žádný rozumný plán atd. Případně
jsme nuceni bránit horší koncovku, která je sice remízová, ale musíme hrát opatrně. A protože
soupeř nic neriskuje, rozhodně nám remízu nedá, ale bude to zkoušet a zkoušet. Šachová partie je
občas docela dřina a vyžaduje po hráčích, aby dokázali překonat vlastní nechuť, lenost, únavu a
bojovali s pocitem vlastního nepohodlí.

Stejně tak tu sice trénink není od toho, aby nás bavil, ale přesto zábavný může být. Pokud by trénink
neobsahoval žádný prvek zábavy, nikdo by dlouhodobě trénovat nedokázal. Najít a udržet motivaci
trénovat je pochopitelně těžší než hrát šachy, protože trénink postrádá ono vzrušení, které je
přítomno u partie. Přesto i v tréninku lze najít potěšení. Je to ovšem složitější, protože trénink se
dá přirovnat k práci. Tak jako existují lidé, pro které je jich zaměstnání koníčkem, tak existují
šachisté, které baví trénovat. Na to se ovšem nedá spoléhat a většina šachistů to tak nemá. Navíc
mají hráči často určité preference. Některé baví jenom taktika, jiné koncovky, další si rádi přehrávají
strategické partie. Pro hráče, kterého baví jen určitá část tréninku, navíc pokud jsou jeho preference
silně vyhraněné, není snadné věnovat se i jiným oblastem. Proto se u tréninku uplatní především
takové vlastnosti jako je pracovitost, sebedisciplína, odhodlanost a vytrvalost. To, zdali nás
trénování bude více či méně bavit zaleží do značné míry na výše uvedených faktorech. Pokud je
pro nás těžší se k tréninku přinutit, míra našeho sebeřízení je nízká a nejsme zvyklí studovat, odrazí
se to na míře pociťované zábavy při tréninku. Pro hráče zvyklé studovat, nebo kteří mají rádi proces
nabývání vědomostí, bude snadnější věnovat se v tréninku i oblastem, které nepatří k jejich
oblíbeným.

Rozhodnutí trénovat nezřídka doprovází nadšení a nezměrný optimismus. Což je Danajský dar,
protože člověk opájen euforií snadno podlehne dojmu, že trénování bude něco úžasného. Tyto
mylné představy nás nepřipraví na skutečnost, že trénink vyžaduje usilovné přemýšlení a
soustředění a že ne všechno nás v tréninku může bavit. Mylná očekávání a zkreslené představy nám
způsobí velké zklamání, když se nakonec ukáže, že realita je jiná, než jsme si vysnili. Proto je
potřeba, abychom pochopili rozdíl mezi motivací hrát šachy a motivací trénovat. Pomůže nám to
lépe se psychicky připravit na trénink.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Další pokračování v pondělí 23.7.2018

5 thoughts on “Intrinsická a extrinsická motivace

  1. Tak to jsem asi alien protože mně právě trénování přijde zábavnější a zajímavější než hraní 🙂 Když jsem se věnoval pokeru, ten rozdíl byl úplně propastný a u šachů to mám jen v daleko menší míře. Přirovnal bych to k boxování, kde by asi kde komu přišlo zábavnější mlátit do pytle než v ringu dostávat do držky 😃 Zatímco v tréninku se člověk může plně soustředit na to, co má rád, tak v samotné partii je to mela, často stres, třeba i v nevyhovujícím zdravotní stav, kdy si termín partie prostě nemůžeme vybrat. Proto si taky turnaje vybírám hlavně podle toho, aby mě na nich bavila ta mimošachová část, nebo aby to bylo finančně hodně zajímavé. Za sebe se určitě dokážu šachem zabavit i bez hraní samotné partie…

  2. Každý jsme nějaký, není se za co stydět i chapadloidní tvorové mohou mít svůj názor. Nikde není řečeno, že člověka nemůže bavit trénování více, než hraní. Stejně tak nebudu ohrnovat nos nad někým, kdo má přirozenou radost z nabývání vědomostí. Ale obecně asi nebudeme tvrdit, že šachisté radši trénují, než hrají, že? Ostatně právě proto jsou bleskové partie tak oblíbené. Nepochybuji, že pro korespondenční šach, skladatele a řešitele studií a úloh atd. to platí obráceně. Stres a napětí při hře pochopitelně radost ze hry snižuje.
    Je to model, který nemusí platit u všech šachistů. Není důvod popírat lidskou jedinečnost. Navíc šachy jsou dost specifický sport, ve kterém jsou hranice mezi přímou hrou a tréninkem více zamlžené než u jiných sportů. Například fyzická příprava v podobě běhání koleček ve fotbale či jiných sportů je určitě méně oblíbená než samotná hra. Když řeknu, že rád hraji fotbal, určitě tím nebudu myslet, že rád běhám. Amatéři ovšem mohou fyzickou přípravu ignorovat, profesionálové ne.

    To, do jaké míry Vás bude či nebude bavit trénování, závistí také na aktuální výkonosti a míře nadání. Zabývat se například drobnými nuancemi v koncovkách není pro každého. Čím větší znalosti a hloubka vhledu, tím více člověku připadá hledání řešení vzrušující.
    Děkuji za připomínku. Je to zajímavý postřeh, druhý tohoto druhu. Je možné, že i jiní hráči ve Vaší kategorii to mají podobně.

    1. V prípade radosti tréningu je tak, že by mal byť ten tréning, čo najrôznorodejší, aby sa nikdy nezunoval. Na to je potrebné mať veľa času ako aj energie, čo väčšina ľudí nemá. Na skvelé vecí, čo sa týka šachu treba toho času viacej. Napr. zaujal ma naposledy tréning Roberta, kde si vybral jednu partiu a snažil sa hľadať správne ťahy v nej za víťaznú stranu. Celkom by ma to aj zaujímalo, koľko mu takýto štýl tréningu trvá, lebo mne to zaberá tak 3-4 hodiny, aj keď ja to robím aj s ďalšími 2-3 ťahmi kandidátmi, keď sa to dá a kontrolujem, či som si vybral dobre, aby som si zlepšil trochu techniku prepočtu. Analyzovanie vlastných partií ma tiež baví síce vypíšem pri tom, ako nejaký pisár a kým dám nejaké varianty, okomentujem ťahy za seba, ako aj súpera tak niekedy to trvá 5-7 hodín. Po ktorých mám skvelé pocity, z dobre vykonanej práce.

  3. S tréningom je to ťažké, ale na druhej strane môže sa každý venovať v tréningu veciam, ktoré má rád a môžu sa mu v budúcnosti skutočne hodiť. Pracovať tým pádom na svojich slabších stránkach. Viem, že pre silného šachistu ako p. Robert Cvek môže byť tréning aj nudou, lebo väčšinu vecí už pozná, má veľa skúseností. Pre takého hráča, ako ja sú pôžitkom aj nové informácie o šachu ako takom. Momentálne by som si rád natrénoval takmer všetky typové pozície, ktoré existujú a niečo sa o nich naučil, ako sa v nich správať a skúsiť to použiť i vo svojich partiách.

  4. Pro náplň tréninku platí jednoduché pravidlo, čím více se vzdalujeme od amatérské úrovně a přibližujeme se k profesionální úrovni, tím více by mělo v tréninku potřebné vytlačovat chtěné. Jednoduše řečeno, když jsem amatér, můžu se v tréninku zabývat, čím chci. Tady žádné omezení neplatí. Pokud však pojímáte šachy výkonnostně s jasným cílem zvýšit své šachové dovednosti, obsah tréninku je diktován vašimi potřebami. Trénujete to, co „musíte“, ne to co, „chcete“.

    Problém je, že hráči, kteří jsou slabí v taktice, neřeší diagramy, protože je to nebaví. Stejně tak nikoho nepřekvapí, když u hráče, který považuje studium zahájení za nudné a nezáživné, tvoří znalost zahájení jeho největší slabinu. To jsem měl na mysli, když jsem uvedl, že trénink nás nemusí (alespoň zpočátku) vždy úplně bavit. To je ale oblast, které se budu věnovat v části určené trénování.

    Nikomu bych pochopitelně neradil, aby dělal něco, co ho nebaví. Pokud však svěřenec přijde s myšlenkou, že chce dosáhnout toho a toho a chce být tím a tím. Pak se holt nemůžeme bavit o tom, co se mu v tréninku libí a nelibí. Tady máš tréninkový plána a basta. 🙂 Samozřejmě přeháním. Šachy, hraní i trénování, by mělo člověka bavit a přinášet mu radost. Občas je ale nutné překonat určitou míru nepohody.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *