Motivace jako obtížně uchopitelný (hypotetický) konstrukt

 

S motivy a s motivací je ale potíž. Daný problém sice může vypadat jako čistě akademický, má však
vážné praktické důsledky. Milan Nakonečný nazývá motivaci hypotetickým (vědeckým) konstruktem,
který nám pomáhá pochopit a popsat fakta o pozorovatelném lidském chování. Není to definice nijak elegantní,
ani uživatelsky přátelská a rozhodně lze najít příjemnější definice. Nicméně pojem hypotetický
konstrukt je důležitý pro pochopení fenoménu, který nazýváme motivací. Upozorňuje nás totiž na
skutečnost, že motivy jako takové nemůžeme vidět, ale pouze pozorovat jejich projevy
prostřednictvím lidského chování. Motivace je intrapsychický (vnitřní) stav, který nemůže být
pozorován přímo.

Třebaže motivy nemůžeme přímo pozorovat, předpokládáme, že v zásadě každé lidské chování je
něčím motivováno. Proto předjímáme přítomnost motivů, ačkoliv o jejich existenci nemáme žádné
přímé důkazy. Když tedy tvrdíme, že motivace je hypotetický vědecký konstrukt, chceme tím říci, že
jsme si pojem motivace vymysleli. Pojmenování jevu je totiž nezbytným krokem k tomu, abychom
mohli tento složitý fenomén zkoumat, vytvářet ucelený soubor vědění a sdílet s ostatními výsledky
svého bádání. Má to však jeden háček. Když dáme jméno nějakému abstraktnímu jevu, svádí nás
to k tomu, abychom daný jev začali vnímat jako něco skutečného. Připisování materiální podstaty
abstraktním idejím, procesům a vztahům se nazývá reifikace, což znamená něco jako zvěcnění či
zpředmětnění. Vinou reifikace začneme daný jev považovat za něco hmatatelného, co lze uchopit,
s čím se dá manipulovat a uměle usměrňovat. To ovšem s motivací nejde. Motivace je vyjádřením
vztahu mezi organismem a prostředím, podstatou je jejich vzájemná interakci. Motivovaný jedinec
koná, a tak ovlivňuje své prostředí. Prostředí vytváří podněty, které ovlivňuje chování jedince.

Krom motivace bychom si mimochodem měli také dávat pozor na pojmy jako je talent a
inteligence. I tyto pojmy máme, stejně jako motivaci, pokušení chápat jako něco prokazatelného,
co lze jednoznačně oddělit od ostatních povahových rysů člověka. Přitom se však jedná o velice
obtížně izolovatelné psychické procesy, neboť jejich podstata je tvořena několika souběžně
působícími faktory.

Nebezpečí takového zvěcnění motivace spočívá v tom, že motivaci a motivy začneme považovat
za něco, co lze ovlivnit naší vůli a co je přístupné naší manipulaci. Motivaci je sice oprávněně
přikládán velký význam, nicméně chápání motivace jako něco reálného a hmatatelného nás často
svádí k nepřiměřeném zjednodušování. Předně je podstata a původ našich motivů zahalen
tajemstvím i pro nás samotné. Uvědomujeme si, že jsme k šachové hře přitahováni, ale tápeme
v pochopení toho, jaká tajemná esence způsobí, že nás šachy začnou přitahovat? Je to něco v nás.
Něco, co ovlivňuje způsob, jakým vnímáme a interpretujeme informace z okolního světa. Slovy
Immanuela Kanta: svět nevnímáme takový, jaký je, ale takový, jaký se nám zdá, že je. Šachová hra
má řadu objektivních prvků. Hraje se na černobílé šachovnici, která je rozdělena na 64 polí, obě
strany mají po 16 figurkách, každá figurka táhne předem daným způsobem a takhle bychom mohli
pokračovat. Co nám to však říká o samotné povaze šachové hry? Velmi málo. Jedni šachovou hru
popisují jako vzrušující a zábavnou, zatímco pro druhé je nudná a nezáživná? A obě skupiny mají
pravdu. Šachy jsou vzrušující i nudné, zábavné i nezáživné. Záleží jen na vnímání pozorovatele.
Když se nějakého hráče zeptáme, co ho na šachách přitahuje, určitě nám bude schopen odpovědět.
Ovšem, když se ho zeptáme, proč ho šachová hra přitahuje tak moc či tak málo, bude nejspíše
v rozpacích. Je to stejné, jako kdybychom se lidí ptali, proč se jim líbí modrá barva, a dostali
odpověď, protože je modrá. Motivace se vztahuje na nejkomplikovanější a nejobtížněji izolovatelné
psychické procesy, který známe, neboť na vzniku motivovaného chování se podílí příliš mnoho
faktorů. To, co nazýváme motivací, je neoddělitelně spojeno s našimi nejniternějším a hlubokým
já. S podstatou našeho bytí. V jakém poměru a jakým způsobem je tento koktejl našich preferencí
a zálib umíchán, zůstává záhadou. Pokud bychom dokázali objevit příčinu toho, proč lidi šachové
hra přitahuje, možná bychom dokázali objevit také způsob, jak v ostatních jedincích vzbudit
dostatečnou motivaci. To se nám však pravděpodobně nikdy nepodaří.

Riziko zpředmětnění motivace může snadno vypadat jako čistě akademický problém, dokud si
neuvědomíme, že podobné představy zhoubným způsobem deformují naše chápání motivace.
Příliš jsme zabředli do bagatelizace motivace jako něčeho hmotného. Něčeho, čeho se lze skutečně
dotknout a ovlivňovat působením zvenčí. Jako by jedinou naší starostí bylo nalézt potřebnou
motivaci k tomu, abychom byli úspěšní. Přitom motivace je neobyčejně složitý psychologický
fenomén a takové zacházení si nezaslouží. Je to rovněž nefér vůči hráčům a trenérům. Trenérům
je často vyčítáno, že nedokážou své svěřence náležitě motivovat. Jako by nebylo nic jednoduššího
než zjistit, jaké motivy by člověka mohly posunout blíže k honbě za šachovou výkonností. Pravdou
je, že jedním z úkolů trenéra je zaujmou svěřence a zajistit, aby trénink svěřenci nezevšedněl, nebo
ho dokonce nezačal nudit. Měl by také při tréninku vytvořit takové prostředí, které bude pozitivně
působit na zájem svěřence. Je však absurdní se domnívat, že trenér může ovlivnit vnitřní nastavení
svěřence. Motivaci nelze vyvolat uměle ani od svěřence nemůžeme požadovat větší zaujetí. Zájem
nelze v člověku probudit prosby, sliby ani výhružkami. Pokud svěřenec v sobě nemá vnitřní touhu
trénovat, nikdo ho k tréninku nedonutí. Navíc se převážná část tréninku odehrává bez přítomnosti
trenéra v rámci samostudia, jak ten čas svěřenec vyplní, záleží jen na něm.
Ani sami sobě nemůžeme poručit k čemu budeme svým vnitřním hlasem přitahováni.
Motivovanost je vnitřní psychický stav, který sice může být ovlivněn vnějšími vlivy, ale příčina
motivace se nachází v našem nitru. Nemůžeme motivy hledat mimo duševní svět člověka. A
duševní svět lidských bytostí je oblastí, do které mají ostatní lidé vstup zakázán. Třebaže se vnitřní
pohnutky formují a rozvíjejí vlivem vnějších podmínek, vznik motivace není pouhým součtem
všech podnětů a pobídek z okolí. Ani bohatost vnějších vlivů nemusí vést ke vzniku motivace, když
u jedince neexistuje vnitřní připravenost k motivovanému jednání.

Nelze pochybovat, že motivace má významnou roli při dosahování úspěchu, ale tento poznatek
nemůžeme jen tak přetavit v radu, že nejdůležitější je, aby svěřence trénování a šachy obecně bavily,
že pak už všechno půjde samo. Rady, které jsou takto triviální, jsou už ze své podstaty podezřelé.
Navíc člověk v podstatě nic neriskuje. Úspěch přičte dostatečné motivaci, neúspěch přisoudí
nedostatečné motivaci. Jak prosté. Je to přístup pohodlný, nic nekazící, protože máme zaručeno,
že po ruce budeme mít vždy přijatelné vysvětlení jak pro úspěch, tak pro neúspěch.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Pokračování: Motivy a motivace 16.7. v pondělí

 

3 thoughts on “Motivace jako obtížně uchopitelný (hypotetický) konstrukt

  1. Martine, díky za Tvou práci na dané téma, rád si budu číst pokračování. Uchopil jsi to skutečně akademicky a taková vědecká práce nebude pro většinu šachistů stravitelná – ale i skladník ve šroubárně si přece může přečíst Vergilia v originále :-)).

    Co budeme ale dělat s Robertem Cvekem? :-). On tady dva roky medituje o tom, jak miluje tento svět, jak miluje šachy a jak se těší na každou partii, a přitom se zhroutí vyčerpáním – z „náročné“ hry proti amatérům na ostravském koníku 🙂 – takže do konce roku už prý nebude hrát žádný turnaj. Názorná ukázka toho, že psát o problému neznamená ještě ten problém vyřešit a posunout se dál. K tomu je třeba ještě něco víc – a třeba tohle téma přijde ve Tvých dalších článcích.

  2. No ano, nedá se popřít, že tato část bude asi nejnudnější a nejakademičtější ze všech. Další podobné už v arzenálu nemám. Váhal jsem, zda ji zveřejnit. Na druhou stranu je to o zamyšlení, ne jen o přečtení. Když to shrnu: „Motivace není něco, co si můžeme přivlastnit a zneužívat vůči druhému, jak se nám líbí. Lidé si myslí, kdoví jak hodnotné rady poskytují, když někomu budou do omrzení říkat, že ho to musí bavit a že musí být motivován. Z mého pohledu dost naivní. Tak proto tato pasáž.

    A co se týká Roberta. Myslím, že je v pohodě tak, jak na tom je. A když on myslí, že je v pohodě, tak já si myslím, že je v pohodě, když on si myslí, že je v pohodě. Nic s ním „dělat“ nechci.

    1. Tá časť je skutočne ťažká, čítal som článok 5x a nič som nepochopil, ale to sa stáva 😀 Ťažšie odborné čítanie nie je ešte pre mňa, ale rád som si to prečítal. To prepojenie so šachmi sa mi veľmi páčilo.

      Ku Robertovi je skvelý a veľmi sa teším na jeho knižku. Keby šachy hral naďalej tak by na knižku nemal asi čas… Verím, že keď dokončí knižku tak to rozbalí ešte, a ukáže nám to…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *