Motivace a očekávání budoucího výsledku – 1. část

 

Motiv je vnitřní připravenost člověka k motivovanému jednání. Existence motivu je nutnou podmínkou, protože aby člověk začal jednat, musí mít k tomu nějaký důvod. Avšak i přes přítomnost motivu, se naše chování automaticky nespustí. K tomu, aby byl člověk aktivní, musí být splněny i jiné podmínky. Jednou z nich jsou pozitivní vyhlídky a očekávaná pravděpodobnost úspěchu. Pokaždé když o něco usilujeme, alespoň částečně zvažujeme pravděpodobnost toho, že budeme úspěšní. Zvláště, když jsme nuceni dlouho vynakládat značné množství energie, času a prostředků. Musíme totiž vědět, zda se naše činorodost, vynaložená námaha a zdroje vyplatí.

Podle teorie expektance od V. H. Vrooma záleží při motivaci na dvou činitelích: na valenci (hodnota) a expektanci (očekávaná dosažitelnost). Valence označuje míru atraktivity cíle, zatímco expektance očekávanou pravděpodobnost, že daného cíle bude dosaženo. Ideálním stavem je, když vysoká hodnota cíle koresponduje s vysokým očekáváním úspěchu. Oslabení jedné ze složek negativně ovlivní celkovou míru motivace. Aby si člověk udržel požadovanou motivaci, potřebuje mít jistotu, že má skutečnou šanci dospět k vytouženému cíli. Nikdo nebude vynakládat úsilí na to, co sám vnímá jako nedosažitelný sen. Alespoň ne dlouhodobě. Platí to i obráceně, protože vysoká pravděpodobnost úspěchu nedonutí člověka usilovat o něco, co má pro něho nízkou atraktivitu. Ambice hráče nemusí korelovat s jeho šachovým potenciálem. Zisk 100 či více elo bodů nemusí být pro hráče natolik velké lákadlo, aby kvůli tomu omezoval jiné aktivity nebo věnoval šachové hře více času než doposud. A to i přesto, že pravděpodobnost úspěchu je mimořádně vysoká.

Od šachového tréninku očekáváme růst výkonnosti. Do tréninku vstupujeme s nějakým cílem. Cíl je prezentován představou, jak by naše šachová síla, rating či výkonnost měla vypadat. Přestože počátky tréninku jsou tradičně doprovázeny nadšením a optimismem, je nepravděpodobné, že by šachisté alespoň v omezené míře nezvažovali své teoretické šance. Očekávaná dostupnost cíle je ovšem subjektivní a do značné míry poplatná velikosti nadšení, vrozenému optimismu, sebedůvěře a ctižádosti. Hráči, kteří si věří, budou své šance hodnotit výše než ti, kteří své možnosti posuzují skromněji. I vysoké sebevědomí má však své meze. Optimismus má své výhody, je však rozdíl mezi optimismem a nedostatkem soudnosti. Třebaže se na začátku tréninku vezeme na vlně entuziasmu, který otupuje cit pro realitu, ještě to neznamená, že uvěříme úplně všemu.

Faktory (příčiny) úspěchu

Vroomova teorie expectance předpokládá, že krom síly motivů, musí člověk věřit tomu, že dosažení daného cíle je reálné. Čím větší je pravděpodobnost, že zamýšlené chování povede k požadovaným výsledkům, tím silnější je motivace. Jeví-li se nám náš šachový cíl jako málo

dostupný, snižuje to naši ochotu trénovat. Jak však hráč pozná, že trénink bude v jeho případě fungovat? Očekávaná míra pravděpodobnosti, že naše snažení bude korunováno úspěchem, je subjektivní. Neexistuje žádný ověřený způsob, jak předvídat šachový růst. Existují ovšem ukazatele, které nám mohou napovědět: aktuální výkonost, věk, předpokládaná míra nadání, vlastnosti hráče jako je svědomitost, cílevědomost, pracovitost atd. Navíc každý šachista má nějakou implicitní představu o příčinách šachového růstu: nadání, pracovitost, trenér, počítač, literatura, možnost změřit své síly s kvalitními soupeři atd. Nejčastěji uváděné příčiny jsou uvedeny v následující tabulce.

 

Faktory ovlivňující šachový růst

Stabilní

Variabilní

Interní (vnitřní) faktory

Talent

Schopnost koncentrace

Paměť

Volní vlastnosti (vytrvalost, sebeovládání, cílevědomost, sebekázeň, disciplinovanost apod.)

Pracovitost

Motivace

Míra aktivace organismu

Optimismus

Zkušenost

Externí (vnější) faktory

Společenské šachové klima (podpora klubu, svazu, státu, společnosti atd.)

Podpora rodiny

Trenér

Šachové zázemí (knihy a učebnice, počítač, programy atd.)

Čas

 

Vnitřní vs. vnější faktory

Vnitřní faktory úspěchu jsou naší součástí a patří k vrozeným dispozicím, jako jsou naše schopnosti, povahové rysy a vlastnosti, ale také volní vlastnosti a pracovitost. Mezi vnější faktory pak řadíme obecné prvky prostředí jako je společnost, šachový svaz, šachový oddíl a rodina, ale také to, co bychom mohli obecně označit jako tréninkové nástroje (učebnice, trenér, počítač atd.)

Primární jsou vnitřní faktory, jako je míra nadání, schopnost soustředit se, paměť, volní vlastnosti a pracovitost, které předurčují naše možnosti a limity, vnější faktory mají sekundární funkci a podporují růst a rozvoj primárních faktorů. Vnější faktory, třebaže je nelze přímo spojovat s dosaženou výkonností a celkovou úspěšností, mají své nezastupitelné místo v komplexním rozvoji šachových kompetencí, protože vytvářejí tu přímo tu nepřímo vhodné prostředí k optimálnímu rozvoji šachových vloh.

Nejzřetelněji se význam vnějších faktorů ukáže při jejich absenci, nebo dokonce když získají vyloženě nepřátelskou povahu. Obvykle nemůžeme společnost vinit z toho, že nepodporuje rozvoj šachové hry, stejně tak nemůžeme vinit stát či svaz, že omezuje, brání a poškozuje naši kariéru. V extrémních případech se to však stát může. To, když společnost považuje z náboženských či politických důvodů šachovou hru za dekadentní, pokud se hráč nemůže zúčastnit významného turnaje kvůli nacionálním, politickým či náboženským překážkám, pokud svaz praktikuje klientskou politiku a podporuje jen „spřátelené“ hráče apod. Když hráči chybí potřebné zázemí a podpora, v tom smyslu, že je na většinu věcí sám, nelze tuto skutečnost plně vinit z nenaplnění šachového potenciálu. Negativní vliv na kariéru hráče to však nepochybně má, protože chybí potřebný komfort, který by mu umožnil soustředit se jen na šachovou hru. Rozporuplnou roli má rodina, jejíž role je všeobecně hodnocena vysoko. Je tomu ale proto, že o rodině převážně uvažujeme jen v pozitivním smyslu. O rodině chápající a plně podporující. Tak tomu však být nemusí. Rodina může naše šachové ambice podporovat, nebo jim bránit, případně projevovat chladný nezájem. Pokud si dítě hned zpočátku vytvoří k šachové hře vyhraněný postoj, dokáže se v šachu prosadit i přes zjevný odpor rodiny. Většinou je to však velice těžké, protože socializační vliv rodiny na naše smýšlení a chování je značný. Od dítěte by to vyžadovalo riskovat kvůli šachové hře, že přijde o pozitivní přijetí a sounáležitost se svou rodinou.

Stabilní vs. variabilní faktory

Příčiny úspěchu mohou mít stabilní nebo variabilní povahu. Stabilní faktory mají víceméně trvalý charakter. Ačkoli se některé mohou v průběhu času měnit (podpora svazu, státu atd.), probíhají tyto změny pomalu a trvá delší dobu, než se změny projeví. Variabilní faktory lze ovlivňovat snadněji a v průběhu času nabývají různé intenzity. Typickým stabilním faktorem je nadání, zatímco s vysokou variabilitou se můžeme setkat u pracovního nasazení a motivace. Zajímavé je postavení rodiny v rámci kategorie stabilní/variabilní. Rodina sama o sobě patří mezi stabilní faktory. To, zda dítě pochází z určitého socioekonomického prostředí má svůj význam, stejně tak okolnost, jestli nějaký člen rodiny hraje sám aktivně šachy. Na druhou stranu podpora a aktivní zapojení rodiny je něco trochu odlišného. Dítě může pocházet z rodiny, která oceňuje intelektuální povahu šachové hry, ale jen do určité míry, protože v pozdějším věku může nelibě nést skutečnost, že teenager kvůli šachům zanedbává vzdělání nebo jinou (podle rodiny důležitější) zájmovou činnost. Proto jsem nakloněn zařadit podporu rodiny spíše mezi variabilní faktory, ačkoli hranice zde není příliš ostrá.

Stabilní faktory jsou obvykle oceňovány výše, protože jejich povahu nemůžeme většinou buď vůbec, nebo jenom minimálně ovlivnit, takže jsme svým způsobem odkázáni na štěstí. Nicméně třebaže určitá míra vrozeného nadání je přirozeným základem úspěchu, je to pouze předpoklad, který musí být naplněn a postupně rozvíjen. Proto je přirozenou součástí úspěchu také pracovitost, tréninkové nasazení a motivace. Nadání je připravenost organismu rychleji a efektivněji reagovat na určitý druh podnětů. Pokud ale nadání nebudeme „živit“ správnými podněty, jinými slovy budeme šachy zanedbávat, k rozvoji našich vrozených dovedností buď nedojde, nebo nebude náš šachový potenciál dostatečně využit.

Posuzování očekávané pravděpodobnosti úspěchu není exaktní. Je tomu jednak proto, že sami šachisté se nemohou shodnout v názoru, jaké faktory jsou pro rozvoj šachových kompetencí nejdůležitější, ale také proto, že od výsledné šachové úrovně nemůžeme jednotlivé faktory oddělit. Známe pouze výslednou výkonnostní úroveň, ale nemůžeme s určitostí říci, jakou měrou se na dosažené úrovni jednotlivé faktory podílejí. Je také zřejmé, že u každého šachisty jsou tyto faktory poskládány ve více či méně odlišném poměru než u ostatních. A to i u hráčů jejichž šachová výkonnost je srovnatelná.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *