Vnější motivace

 

Vnější motivy označujeme jako incentivy. V češtině pro ně máme velice příhodné slovo pobídky. Vliv vnitřních a vnějších motivů na motivované chování je odlišný. Motivem označujeme vnitřní nastavení (připravenost) jednat určitým způsobem. Vnější motivy (incentivy) chápeme jako pobídky k určitému jednání. Vnitřní motivace je založená na citových pohnutkách, hovoříme o chtění, zájmu, zálibě a zaujetí. Vnější motivace je spíše pragmatická a selektivní. Je reakcí na vnější podněty. Zatímco vnitřní motivy ovlivňují naše chování přímo (chceme něco udělat), vnější motivy tak činí nepřímo (děláme něco, co je pro nás výhodné).

Vnitřní motivace (chtění, zájem a zaujetí) nemůže být vyvolána vnějšími vlivy, pokud u člověka neexistuje alespoň částečná připravenost k dané činnosti. Vyvolat zájem o šachy nelze pouhým působením vnějších podnětů. Síla vnitřní motivace není prostým součtem všech nabídek a odměn. Lze ovšem vytvářet takové podmínky, které mohou vznik a rozvoj takového zájmu podpořit. Protože naše chování podléhá vlivu celé soustavy motivů, které jsou v neustálé vzájemné interakci, neexistuje žádný zaručený způsob, jak určité chování pomocí vnější motivace posílit či oslabit. Je tomu tak proto, že motivační jevy jsou velice složité, komplexní psychické procesy, u kterých nelze jednoznačně určit dominující složku, která má hlavní slovo při vzniku motivace. Hráč si může přát, aby lépe rozuměl šachové hře, ale zároveň může mít i jiné koníčky, které nebude chtít opustit. Může chtít trénovat, ale zároveň se může obávat časové náročnosti tréninku. O naši pozornost svádí boj několik motivů najednou. Některé převládnou, jiné ustoupí do pozadí.

Vnější motivy neovlivňují přímo vztah člověka k nějaké činnosti, ale zaměřují se na následky činnosti a s nimi spojených pocitů. Nástrojem vnější motivace jsou odměny a tresty. Odměny podporují určité chování, tresty od určitého chování odrazují. Odměny a tresty signalizují, že za určité chování budeme odměněni – příjemný zážitek, zatímco za jiné chování budeme potrestáni – nepříjemný zážitek. Vnější motivy mohou ovlivnit vnitřní postoje jen do určité míry. Neoblíbená činnost se pod vlivem velice atraktivních odměn nestane náhle oblíbenou, jen méně nepříjemnou. Pokud pociťujeme výrazný odpor například k učení, náš postoj se nezmění jen proto, že se okolí rozhodlo uplatnit radikální systém odměn a trestů. Výsledkem bude pouze to, že se v případě trestu podvolíme, zatímco odměnu budeme akceptovat tak dlouho, dokud nám bude dostatečnou kompenzací za „vytrpěnou“ újmu.

Zavedením vnějších motivačních pobídek nedosáhneme toho, že v dítěti probudíme zájem, nebo dokonce nadšení z učení. Svědomitost dítěte při učení ještě neznamená, že se dítě učí rádo. Můžeme pozorovat pouze následky „dítě se učí“, ale neříká nám to nic o příčinách, které takovou aktivitu vyvolaly: strach z trestu, soutěživost, příslib odměny, snaha udělat rodičům radost nebo přirozený zájem o učivo. Pomocí systému odměn a trestů může okolí k dítěti vysílat takové signály, které ovlivní jeho chování. Horší je to s vnitřními pocity dítěte. Dítě se může pilně učit proto, že mu rodiče slíbili nové kolo, když bude mít na vysvědčení vyznamenání. Nebo může být motivováno strachem z fyzického trestu, pokud nesplní představy rodičů. Pomocí vnějších podnětů lze ovlivnit chování, ale nemůžeme tímto způsobem probudit něčí zájem. Můžeme ovšem různými motivačními programy podporovat zájem dítěte o šachy. Zvýšíme tím pravděpodobnost, že šachová hra dítě skutečně zaujme. Pokud ale dítě navštěvuje šachový kroužek jen proto, aby vyhovělo přání okolí, jeho zájem může rychle vyprchat, jakmile se oslabí vliv prostředí. K tomu obvykle dochází v době dospívání.

Odměny a tresty

Pod pojmem vnější motivace si nejčastěji představíme různé variace odměn a trestů. Účinnost odměn a trestů nespočívá jen v jejich výši, protože na celkový účinek mají vliv i další faktory (např. povaha vztahu mezi aktéry, situační kontext). Odměny a tresty nabývají různých podob. Nejčastěji používáme verbalizovanou formu trestů a odměn jako je pochvala a pokárání. Účinným trestem je odepření odměny v podobě zákazu televize, počítače atd. Dosavadní poznatky ukazují, že výchova založená na odměnách má lepší výsledky než výchova užívající převážně trestů. Nejmenší výchovnou hodnotu mají fyzické tresty.

Zásadním úskalím trestů (obzvláště fyzických) je, že mohou narušit vztah mezi trestajícím a trestaným. Zda k tomu ale dojde záleží především na kvalitě vztahu mezi oběma aktéry a na podmínkách, za kterých k udělení trestu dochází. Tam, kde jsou vztahy mezi rodiči a dětmi pozitivní a kde děti samy cítí, že jsou rodiči milovány, je mnohem menší riziko, že používání trestů naruší rodinné vztahy. Kvalita vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem hraje významnou roli nejen u trestů, ale také u odměn. Tam, kde existuje pevný vztah, založený na vzájemné náklonnosti a důvěře, mají pochvaly i pokárání větší vliv na chování příjemce než v případech, kde je vzájemný vztah narušený. Stejně tak je důležitá četnost udílených pochval a pokárání a poměr mezi nimi. Používáme-li pochvaly i výtky příliš často, ztrácejí svou účinnost. U výtek to platí zvlášť tehdy, když jsou neadekvátní. Zahrnujeme-li dítě neustálým proudem výčitek, dojde u dítěte časem k určitému znecitlivění vůči podobné kritice. Kritika a výtky mohou fungovat jen tehdy, jsou-li dostatečně vyvažovány pochvalou a oceněním. Nemůže-li dítě dosáhnout odměny ve formě pochvaly, přestane o ni usilovat. Tím ovšem výtka jako forma trestu, která má dítě donutit k tomu, aby upravilo své chování, postrádá smysl. Ani přílišná frekvence pochval není ideální. Zvláště vnímá-li ji dítě jako nezaslouženou. Každé dítě je rádo, když ho dospělí pochválí. Dokáže ale rozlišit, kdy je taková pochvala oprávněná a kdy ne. Děti potřebují slyšet pochvalu, ale potřebují také zažít autentický pocit, že se jim něco opravdu povedlo a že je někdo na ně oprávněně pyšný. Mají-li mít pochvaly a výtky smysl, měli bychom je používat uvážlivě a smysluplně. V odměnách a trestech by se dítě mělo umět orientovat, to jest mělo by vědět, za jaké chování si zaslouží odměnu a za jaké může očekávat trest. Důležitá je rovněž předvídatelnost, což platí zejména u trestů. Dítě by nemělo být trestem zaskočeno. Pokud dítě nerozumí, za co je trestáno, pak je problém buď na straně dítěte (nedostatečná vyspělost rozumových schopností), nebo na straně rodičů (nedůsledná a chaotická výchova). Dospělí mají tendenci automaticky předpokládat, že dítě ví, za co dostalo trest. Většinou tomu tak je, ale zdaleka tomu tak není vždycky. Je rozdíl mezi činem a jeho následkem. Možné následky přitom nemusí být pro dítě zjevné. Například když dítě vezme do rukou sirky, manipuluje s plynovým sporákem nebo svým chováním riskuje zranění, nepotrestáme dítě za to, jak se chová, ale za případné riziko, kterému vystavuje sebe i ostatní. Jinak řečeno, vzít do rukou sirky, manipulovat se sporákem a riskovat vlastní zdraví je druh chování, které u dospělých akceptujeme.

Chápeme-li vnější motivaci jako nástroj sloužící k vyvolání žádoucího chování, má používání trestů řadu úskalí. Oproti odměnám mají tresty nepříznivé vedlejší účinky, které zpochybňují jejich celkovou prospěšnost. Asi největší výhradou vůči trestům je, že tresty jsou spojeny s negativními emocemi, které, zvláště když jich používáme neadekvátně, narušují vztahy mezi trestajícím a trestaným. A to zejména tehdy, když se trestaný cítí ponížen nebo trest vnímá jako nespravedlivý. Pod hrozbou trestu můžeme dítě přinutit k lecčemu, včetně šachového tréninku, je ovšem otázka, zda stojí za to riskovat narušení rodinných vztahů.

Sporná je rovněž efektivita trestů. Funkcí trestu je stanovit limity chování. Výzkumy ale ukazují, že nepřiměřeně přísný trest nežádoucí chování spíše posiluje. Úkolem trestu je něco zastavit, ale nic nového nevytváří. Trest je imperativním příkazem, co se nesmí dělat, ale neobsahuje žádné sdělení, jaké chování je správné a jaké chování napříště (od dítěte) očekáváme. Odměny jsou efektivnější, protože zvyšují pravděpodobnost, že člověk své chování, za které je odměňován, bude v podobné situaci opakovat. Když dítě potrestáme, dáme mu najevo, že jeho chování je nepřijatelné a nemělo by se opakovat. Tím ale celý význam trestů končí. Odměny naproti tomu podporují dítě v určitém chování. Posilují vznik takového chování, které považujeme za žádoucí. Odměnou navádíme dítě k chování, které chceme, aby v budoucnu opakovalo. Nic takového trest neumožňuje.

Dospělí někdy zbytečně zahrnují dítě celou řadou zákazů a příkazů, aby dítě nedělalo to či onu. Jenomže výchova spočívá v tom, že se snažíme u dítěte vyvolat a upevnit takové chování, které považujeme za žádoucí. Neustálým: „nedělej tamto“, „chovej se takhle“, „nesahej na to“ takové chování v nikom nevyvoláme. Kdyby se dítě jednou zastavilo a požádalo své rodiče, aby mu konečně řekli, co má dělat a jak se má chovat, místo toho, aby mu ustavičně nařizovali, co nesmí a nemůže, možná, že by si rodiče uvědomili, jak nesmyslně se chovají. Když chceme, aby se dítě chovalo určitým způsobem, musíme mu to říci. Nemůžeme se spoléhat na to, že dítě bude chápat naše narážky a dešifrovat jejich význam. Opravdu nestačí jenom dítě kárat za nevhodné chování. Z toho si nikdo, natož dítě, neodvodí, jak by se měl chovat. Preferování trestů před odměnou je někdy vysvětlováno tím, že dítě není nutné chválit za něco, co je samozřejmé, protože dítě přece dobře ví, co má dělat a co je jeho povinností. Takže, když si dítě neuklidí ve svém pokoji, dostane vyhubováno, když si v pokoji uklidí, rodiče to přejdou mlčením. Pochvala prý není na místě, protože je přece normální uklízet si v pokoji. Výsledkem je, že rodiče svým dětem po celou dobu dospívání důkladně poskytují jen negativní zpětnou vazbu. Dotyčný údajně dobře ví, že absence negativní zpětné vazby automaticky znamená jakousi pozitivní zpětnou vazbu. Přeloženo: mlčení je známkou toho, že okolí je s naším chováním spokojeno. Z takové krkolomné argumentace by se jednomu zatočila hlava. Chtělo by to mít skutečně nevšední analytické schopnosti, aby si dítě z přezíravosti rodičů odvodilo, že jsou z jeho chováním spokojeni. Připadá mi mnohem lepší, když si dítě uklidí svůj pokoj v radostném očekávání, že to rodiče ocení než ze strachu, že mu rodiče dají co proto. Jak by se asi cítili šachisté, kdyby se jejich prohrané partie pravidelně objevovaly okomentované na Internetu, zatímco jejich vyhrané partie nikoli. Má to přece logiku, ne? Podle všeobecně přijímaného názoru se člověk nejvíce naučí z vlastních chyb, proto je nutné se jim náležitě věnovat. Vyhrané partie přece nemá cenu ukazovat, protože u těch je zřejmé, že byly zahrány dobře. Komu by se taková selektivní zpětná vazba líbila? Tak proč se jí dopouštíme vůči dětem i dospělým?

Správnému chování se musíme naučit stejně, jako se musíme naučit, jaké chování je nesprávné. Jestli chceme někoho podporovat v určitém chování a chceme, aby se podobné chování opakovalo i v budoucnu, musíme mu dát najevo, že si takového chování ceníme. Pozitivní zpětnou vazbou zvyšujeme pravděpodobnost výskytu stejného chování v podobných situacích.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Pokračování příště: Vnější motivace: odměny a tresty v šachu

2 thoughts on “Vnější motivace

  1. „Používáme-li pochvaly i výtky příliš často, ztrácejí svou účinnost. U výtek to platí zvlášť tehdy, když jsou neadekvátní. Zahrnujeme-li dítě neustálým proudem výčitek, dojde u dítěte časem k určitému znecitlivění vůči podobné kritice. Kritika a výtky mohou fungovat jen tehdy, jsou-li dostatečně vyvažovány pochvalou a oceněním.“
    Dovolil jsem si vytrhnout pár řádků z původního kontextu (výchova dětí), ale mám pocit, že na tohle by se mělo v internetových diskusích upozorňovat pravidelně.

    Jinak děkuji panu Pardymu za podnětné a poučné články! (Nečtu všechno pozorně, ale to je můj problém.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *