Pokažená motivace

 

Dalším druhem odměn jsou odměny materiální. Materiální odměny jsou ale spojeny s určitým úskalím a rozhodně bychom měli být při jejich používání opatrní. Materiální odměnou mohou být jak peníze, tak různé věci (kolo, počítač, kniha) nebo také zaplacení turnaje, trenéra, možnost zahrát si vyšší soutěž, hrát na vyšší šachovnici, začlenění do reprezentace atd. Odměnu můžeme poskytnout za:

  • Výsledek – umístění v turnaji

  • Výkon – zvýšení osobního ratingu, získaný počet bodů v turnaji, v soutěži družstev

  • Proces – pracovitost v tréninku, dochvilnost, svědomitost, získané vědomosti a osvojené dovednosti

Úskalím materiálních odměn, zvláště jedná-li se o peníze nebo o hmotné věci, je, že si musíme dobře rozmyslet, za co chceme odměny udělovat, jaké chování chceme odměnami stimulovat a jakého výsledku chceme odměnou dosáhnout. Materiální odměny jsou dobře aplikovatelné tam, kde je možné výkon kvantifikovat (číselně vyjádřit), nebo kde lze precizně definovat cílový stav nebo výsledek, jehož dosažení je s odměnou spojeno. Například systém odměňování v pracovním prostředí je ve své podstatě velice jednoduchý a přehledný. Je dána výkonová norma, a pokud jí pracovník splní, má nárok na odměnu. Pokud bychom chtěli podobný systém odměn zavést také do šachu, nebude to problém tam, kde bude odměna vázána na dosažení konkrétního cíle (výsledek v turnaji, zisk titulu IM, dosažení ratingu 2100, 2300 apod.), protože buď hráč daného stavu dosáhne, nebo ne.

Odměňování za dosažený výsledek nebo výkon nepředstavuje významnější problém a dá se v šachu dobře použít. S materiálními odměnami za chování při tréninku je to však složitější, zvláště když se rozhodneme pro peněžní odměny nebo pro různé hmotné věci. Ačkoli bychom samozřejmě rádi odměňovali svěřence za dosažené výsledky, ve vztahu k motivaci většinou uvažujeme o tom, jak motivovat dítě, aby pravidelně a v dostatečné míře trénovalo. Jaké motivační lákadla vymyslet, aby se dítě více věnovalo šachu? S vytvářením motivačního programu v rámci tréninku je to problematické, neboť trénování je proces, který kontinuálně probíhá v delším časovém úseku. Jak odměňovat činnost, která trvá skoro nepřetržitě po dobu 2, 3, 5 či 10 let? Dalším praktickým problémem je, že bez ohledu na píli a míru nadání může nějakou dobu trvat, než se trénování fakticky projeví na herní úrovni. Když dítěti slíbíme odměnu za postup na mistrovství ČR v jeho kategorii, tak nám to ještě nezaručí, že dítě stráví dobu, která ho dělí od kvalifikačního turnaje, svědomitou přípravou. Slibovat odměnu za něco, co nastane ve vzdálené budoucnosti se obecně míjí účinkem. To může trenéry, ale zejména rodiče, svádět k vytvoření motivačních pobídek zaměřených na stimulaci tréninku.

Odměňovat proces (trénink) je však obtížné. Je tu otázka volby kritérií pro poskytování odměny. Jaké indikátory (ukazatele) stanovit, abychom mohli svěřence adekvátně odměnit? Zdánlivě to není problém, protože se nám vhodné ukazatele přímo nabízejí. Můžeme svěřence/dítě odměňovat za počet vyřešených diagramů, za stanovený počet odtrénovaných hodin, za prostudování učebnice, za množství rozebraných partií, za naučené zahájení, za zvládnutí vybrané koncovky apod. V tomto ohledu se nám opravdu nabízí celá řada různých ukazatelů svěřencovy píle. Jsou to ukazatele, které se skutečně dají číselně vyjádřit (počet hodin, diagramů, partií) nebo jsou dostatečně konkrétní na to, aby byly měřitelné (např. naučit se matovat střelcem a jezdcem).

I když se to může někomu zdát jako dobrý nápad odměňovat dítě (např. drobnou peněžní částkou) za každý dílčí krok v tréninku, ukrývá takovýto postup jedno velké „ale“, které se nazývá undermine effect (doslova efekt podkopání či podminování). Stejný jev je také někdy označován jako overjustification effect. Podstatou zmíněného jevu je, že externí (vnější) pobídky, jako je odměna, mohou negativně ovlivnit vnitřní motivaci. Když se činnost, kterou člověk do té doby vykonával z vlastního zájmu, začne posilovat vnějšími pobídkami, oslabuje se tím vnitřní motivace. Problém je, že když danou činnost přestaneme vnějšími pobídkami stimulovat, vnitřní motivace se už neobnoví. Přirozený zájem o danou činnost zmizel, přestože byl zpočátku možná velice silný.

Podstatou „podkopané“ motivace je překřížení motivujících vlivů. U intrinsické motivace je člověk posilován přirozeným zájmem, samotná činnost je pro nás odměnou. U extrinsické motivace se okamžitého uspokojení zříkáme a odkládáme si ho na pozdější dobu. Začneme-li odměňovat tréninkový proces, nikoli dosažené výsledky, vznikne tím kombinace okamžitého uspokojení a vnější motivace. Čili jakýsi kříženec vnitřní a vnější motivace. Extrinsická motivace pak začne vytlačovat tu intrinsickou, protože její přítomnost už není potřeba, neboť zájem je nahrazen odměnou.

I když je snaha motivovat člověka k nějaké činnosti chvályhodná, musíme si dávat pozor, abychom nesklouzli k příliš násilné stimulaci lidského chování, jak je tomu v případech, kdy se snažíme chování člověka posilovat na každém kroku. Dejme tomu, že pro dítě vytvoříme odměňovací systém, kdy mu za určitý počet vyřešených diagramů, přehraných partií a hodin tréninku, nabídneme přiměřenou peněžní odměnu. Je pravděpodobné, že aktivita dítěte se zvýší. Je to ale skutečně to, čeho chceme dosáhnout? Když bude dítě chtít jít do kina a spočítá si, že za 10 hodin tréninku a po 50 vyřešených diagramů si na kino vydělá, upraví podle toho svůj tréninkový režim. Dítě si „odtrénuje“ svoje, rodič předá odměnu podle stanoveného kurzu a obě strany jsou spokojené. Jenomže dítě není motivováno potřebou naučit se hrát šachy, ale jít do kina.

Takové umělé posilování zájmu má negativní vliv na kvalitu tréninku. Smysluplný trénink je založen na prohlubování znalostí. Trénováním usilujeme o hlubší a kompaktnější vhled do zákonitostí šachové hry. Porozumění šachu se nedá vyjádřit počtem prostudovaného materiálu ani časem stráveným u šachovnice. Tři povrchně přehrané partie nevyváží jednu důkladně zanalyzovanou. Přesně k tomu však tento způsob motivace svádí. Vytlačuje kvalitu ve prospěch kvantity. Mechanické odměňování odvádí pozornost od podstaty tréninku. Svěřenec sice bude více trénovat, ale přemýšlení nad šachovnicí je přesunuto na vedlejší kolej. Hlavním cílem se stává počet vyřešených diagramů, počet přehraných partií a počet hodin strávených u šachovnice. Bezcílné popotahování figurkami je stejně tak honorováno jako usilovné přemýšlení. Když si potom trenér nebo rodiče uvědomí, že svěřenec/dítě je aktivní pouze kvůli odměně, a odměňování zastaví, zjistí, že zájem o šachy je pryč.

Stejně tak bychom měli být opatrní při uplácení dětí, aby navštěvovali šachový kroužek. Není vyloučeno, že dítě si nakonec šachovou hru oblíbí, ale pokud zpočátku neexistuje alespoň základní zájem, jedná se většinou jen o naše zbožné přání. Mnoho dětí začne hrát šachy kvůli rodičům, protože chtějí rodiče potěšit. To je dobrý začátek, ale dříve či později si dítě musí samo vybrat, zda mu hra přináší dostatek radosti a potěšení, aby se jí nadále věnovalo.

Další možností je nastavit odměny v závislosti na dosažených znalostech. Je to o něco schůdnější cesta, ale i zde je použití odměn omezené. U základních koncovek jako je matování krále, pěšec proti dámě je možné takovou odměnu slíbit. Tento postup bude fungovat tam, kde očekáváme, že jednou naučená koncovka ve výbavě šachisty už zůstane. Podobné motivační pobídky ale svádějí k mechanickému naučení, shrábnutí odměny a postupnému zapomnění naučeného. U složitějších koncovek, kde je větší vliv kladen na celkové pochopení a vhled, se tento způsob pravděpodobně neosvědčí. Stejné je to u zahájení. Nepotřebujeme, aby se dítě naučilo určité zahájení, potřebujeme, aby dané zahájení umělo i nadále, nejen pro potřeby ověření znalostí.

Podobný systém odměn může v ojedinělých případech a jako zvláštní zpestření tréninku fungovat. Jen se z toho nesmí stát běžná praxe. Protože jak jednou člověka naučíte, že za svou činnost dostává odměnu, bude ji vyžadovat pokaždé. Navíc s rostoucí obtížnosti úkolů se budou zvyšovat také požadavky na výši odměny. Takto uměle nemůže být motivace posilována donekonečna.

Materiální odměny, jsou-li poskytovány neuváženě, odvádějí pozornost od samotné činnosti. Příliš násilná kontrola motivace pomocí odměn vytlačí spontánní zájem o šachy, takže jediným spouštěčem chování zůstanou odměny. Dítě nebude trénovat kvůli znalostem či radosti, ale kvůli odměně. Cílem se nestanou šachy, ale odměna. A dojde-li později k odstranění odměn, zájem o danou činnost se znovu neobjeví. To v konečném důsledku může vést i k úplnému zanevření na šachovou hru, protože už nebude existovat nic, co by člověka dále motivovalo. Proto bychom neměli podporovat motivaci tam, kde to není zapotřebí a kde existuje spontánní zájem. Především bychom se měli spoléhat na vnitřní (intrinsickou) motivaci, která v jedinci vyvolává pocity autonomie a kompetence.

Teprve když člověk vnímá aktivitu, se kterou se potýká, jako nežádoucí nebo ve vykonávaných úkolech neshledává nic hodnotného, je bezpečné podpořit motivaci prostřednictvím odměn. Pořád ale zůstává, že materiální (peněžní, hmotná) odměna by měla být něco výjimečného, mimořádné vybočení z běžných pravidel. Taková odměna by měla představovat něco navíc, co vhodně doplní dobrý pocit z toho, že se nám něco podařilo. Za pracovitost, píli a přístup k tréninku volte proto spíše verbální formy odměny, pochvalu, povzbuzení, ocenění, vyjádření podpory. Za dosažené výsledky a výkon lze poskytnout materiální odměnu bez většího nebezpečí. I zde by však odměny neměly být poskytovány neuváženě. Buď by se mělo jednat o symbolickou odměnu, jako jsou různé sladkosti jako odměna za výkon či výsledek v tréninkovém turnaji, nebo by měla být poskytována za opravdu hodnotný výsledek. Odměna by měla korespondovat s názorem samotného hráče, že si odměnu skutečně zasloužil. Odměňovat každých připsaných 10 bodů do ratingu je proto nesmyslné.

Obecně je posilování motivace trénovat prostřednictvím materiálních odměn diskutabilní krok. Když už nic jiného vypadává nám z celé rovnice vztah člověka k samotné hře. Materiální odměňování není příliš účinné při posilování pozitivního vztahu k šachu, i když může pozitivně ovlivnit angažovanost v tréninku. Taková motivace je ale značně vrtkavá a nepříliš stabilní. Je málo pravděpodobné, že takto „motivované“ dítě zůstane šachu věrné i v dospělosti.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *