Vnější motivace: odměny a tresty v šachu

 

Odměny a tresty v šachovém tréninku

Používání trestů a odměn v šachovém tréninku má odlišná specifika než odměny a tresty, se kterými se můžeme setkat v jiných sportech, ve škole nebo v rodinném prostředí. Udělování trestů má smysl pouze tehdy je-li trest vynutitelný, to je ovšem v šachovém tréninku jen zřídkakdy možné. Šachy, třebaže jsou klasifikovány jako sport, mají pořád punc zájmové aktivity, která má navíc silně individuální charakter. Navíc je trénink z převážné části postaven na samostudiu. Už z principu nemají trenéři takové postavení jako rodiče, učitelé nebo jako trenéři u jiných sportů. V šachu zastává trenér spíše pozici partnera, průvodce a rádce. Vztah mezi trenérem a jeho svěřenci je těsnější a obsahuje méně autoritativních prvků. Neměli bychom zapomínat, že trenéři ovlivňují své svěřence také svým chováním. Zejména pro mladší děti představují vzor, který se snaží napodobit. Trenéři by si proto měli dávat pozor na to, aby nevznikl rozpor mezi tím, co říkají svým svěřencům, a tím, jak se sami chovají.

Rovněž i zde je důležité, aby používání pochval a trestů bylo předvídatelné. Předvídatelnost se snižuje, když trenér poskytuje svému svěřenci nejasné či dvojznačné pokyny. Je vždycky špatné, když je svěřenec pokárán za chování, o kterém se domníval, že je v souladu s trenérovými pokyny. Například když je svěřenec pokárán za rychlou hru, ale jindy za to, že hrál moc pomalu, nebo když je mu při jedné příležitosti vyčítána příliš agresivní snaha o výhru a jindy, že hrál partii příliš pasivně atd. K tomu dochází tehdy, když trenér nezohledňuje kontext nebo své pokyny prezentuje příliš kategoricky. Například dvojpěšec je poměrně náročné strategické téma. V závislosti na postavení ostatních figur může být dvojpěšec špatný, nebo dobrý. Pokud je svěřenec pokárán za to, že si nechal udělat dvojpěšce, může z toho vydedukovat, že dvojpěšec je špatný. V další partii se nechá zlákat na možnost vytvořit soupeři v jeho postavení dvojpěšce, a následně je svým trenérem pokárán. Pokud svěřenec není schopen pochopit, že jeho dvojpěšec byl špatný, zatímco ten soupeřův dobrý, měl by se trenér takovému tématu raději vyhnout.

Těsný vztah mezi trenérem a svěřencem ovlivňuje možný soubor použitelných trestů. V šachovém tréninku se nejčastěji používají verbální odměny jako je pochvala a ocenění, mezi verbální tresty řadíme především výtky a kritiky. Další formou trestu je zadávání práce navíc a v některých případech můžeme použít materiální formu odměny.

Pochvala, ocenění

Ačkoli hodnocení výkonu lze provádět i během tréninku, nejčastěji k němu dochází v rámci rozboru šachové partie. Právě při rozboru partie se trenérům nejvíce nabízí možnost pracovat s motivací svěřence prostřednictvím pochval a kritiky. Od trenéra se přirozeně očekává, že při hodnocení hráče bude objektivní. Není žádoucí, aby trenér své svěřence pouze chválil, ne každá chyba ale zasluhuje pokárání. Chyby v šachové partii mají často relativní povahu. To znamená, že povahu chyb musíme vyhodnocovat ve vztahu k aktuální výkonnosti svěřence, vzít v úvahu jeho šachovou vyspělost a věk. Ve většině případů mají trenéři oproti svým svěřencům mnohem větší praktickou sílu a rozsáhlejší znalosti šachové strategie. Pokud bychom rozbor partie pojali přespříliš objektivně, v každé partii bychom objevili nějaké chyby a nedostatky. Proto by měl trenér posoudit, které chyby hráči vytknout, na které jen letmo upozornit a které úplně přejít. Nemá cenu vytýkat svěřencům chyby, které v dané chvíli přesahují jejich možnosti. To se týká především mladších žáků a obecně slabších šachistů. Takové lpění na objektivitě je kontraproduktivní a podkopává motivaci. Pochvaly slouží k posílení sebevědomí, k upevnění zájmu a vyvolání touhy ještě více na sobě pracovat. To platí zejména u mladších žáků, kde by měly pochvaly a ocenění převažovat. V závislosti na situaci může proto trenér použít pochvalu i v situaci, kde by za normálních okolností nebyla na místě, nebo záměrně opomenout nějaké drobné nedostatky. Pozor na formulace typu „Hrál si to dobře, ale ….. Takové ocenění může vyznít falešně.

Trenéři mohou své svěřence pochválit i za činnosti, které s šachy souvisí: pravidelné a včasné chození na tréninky, splnění domácích úkolů, absolvování týdenního turnaje bez rodičů, nalezení skryté taktiky během rozboru strategické partie, pečlivost při přípravě, pokroky při řešení taktických diagramů, za pokroky ve strategii, v koncovkách atd.

Při používání pochval a ocenění bychom měli myslet na to, že: 1) Pochvala má být upřímná a smysluplná. Trenér by měl podporovat svěřencovo sebevědomí. Nedosáhne toho ale chválou, o které oba vědí, že je nezasloužená. 2) Pochvala má posilovat motivaci, odhodlání a vytrvalost. Jde nám především o udržení svěřencova zájmu o trénink. Ne vždy je nutné čekat na úspěch. Každý potřebuje čas od času slyšet pozitivní zpětnou vazbu a povzbuzení. Zásadně však nechválíme něco, co si pochvalu nezaslouží, ale snažíme se nalézt něco pozitivního i na celkově špatném výkonu. Například po zpackaném zahájení či taktickém přehlédnutí můžeme ocenit houževnatost a vynalézavost s jakou svěřenec bránil horší/prohranou pozici. 3) Oceňovat se má výkon, nikoli osoba. Pochvala se má týkat toho, co se svěřenec naučil nebo dokázal, ne jak je skvělý a úžasný. Cílem pochvaly je posílit svěřencův vztah k šachové hře a motivovat ho k dalšímu tréninku, ne masírovat jeho ego.

Kritika, výtka

Zatímco pochvala může mít i obecnou formu, kritika musí být konkrétní. Měla by identifikovat podstatu nedostatků a zároveň obsahovat návod, jak zmíněné nedostatky odstranit. Nejednoznačná sdělení typu „hrál jsi to špatně“, „příšerný výkon“, stejně jako obecné rady „měl by ses víc snažit“ nebo „měl bys u partie více pracovat“, jsou plácnutím do vody. Funkční kritika by měla obsahovat také instrukce, které svěřence nasměrují k odstranění chyb. Například vyčítání zejména mladším dětem evidentní chyby jako je ztráta figury, dámy či přehlídnutí matu není moc produktivní. Jednak jsou zbytečně zraňující, ale hlavně postrádají smysl. Za prvé dítě ví, že přišlo o figuru, že ztratilo dámu, že dostalo mat. Tím, že ho zahrneme výčitkami, mu nesdělíme nic nového. Za druhé dítě přece nic z toho neudělalo schválně. Chyby jsou nedílnou a přirozenou součástí osvojování si šachových dovedností. Kritiku si především zaslouží chyby, kterých by se svěřenec už dopouštět neměl. Navíc nikdy nezapomínejme, že pouhým poukazováním na nedostatky, neučiníme nic pro to, aby se výskyt podobných chyb v budoucnu zredukoval. Účinnější je, když kritiku spojíme s podporováním dítěte v činnostech, které takovým nehodám zabrání: cvičení taktiky, vštěpování návyku kontroly hrubých chyb atd.

Verbální tresty jako je pokárání, výtka a kritika, rozhodně nejsou totéž jako osobní útoky nebo ponižující poznámky. Rovněž bychom se měli vyhýbat sarkasmu a ironii. Čas od času se objevuje názor, že nadávky a slovní ponižování mohou vyvolat „zdravé naštvání“, které člověka nastartuje k lepšímu výkonu. Takto „motivovaný“ člověk pak v sobě zmobilizuje veškerou svou energii, začne usilovně trénovat a po čase překoná všechny své trýznitele. Třebaže v knihách a filmech se to podobnými příběhy jen hemží, je ve skutečnosti taková víra neopodstatněná. Je přirozené, že nás takové příběhy okouzlují. Připomíná nám to pohádku o ošklivém káčátku, ze kterého se vyklubala krásná labuť. Stěží je to však dostatečná omluva pro hrubost. Pozitivní emoce, pochvala a povzbuzení jsou schopny vyvolat motivované chování stejně dobře jako urážky, zostuzování a ponižování, ale zároveň nemají nepříznivý dopad na psychiku člověka, nesnižují jeho sebevědomí a nedeformují mezilidské vztahy. Jedinou výhodou trestů zůstává, že jejich aplikace je jednoduší, nevyžaduje přílišnou kreativitu ani respekt k osobnosti druhého člověka.

Použití pochval a kritiky má odlišnou funkci v závislosti na dosažené úrovni. U slabších hráčů má pochvala větší stimulující účinek než výtka. Pochvala totiž posiluje naše sebevědomí, což je u slabších hráčů žádoucí. Oproti tomu silnější hráče více motivuje konstruktivní kritika. Silní hráči jsou si zpravidla dobře vědomi svých reálných schopností a případná kritika neohrožuje jejich sebehodnocení. U slabších hráčů usilujeme o to, aby je šachová hra bavila, zatímco u silnějších nám jde o výkonnost.

Zadávání práce navíc

Další možností je zadávání zvláštních domácích úkolů za různé prohřešky. Označit zadávání práce navíc jako trest je zavádějící hned z několika důvodů. Vynutitelnost trestu je oproti školní praxi problematická. Podobná forma trestu může fungovat jen tam, kde trenér i svěřenec cítí, že se ve skutečnosti o žádný trest nejedná. Ne v tom smyslu, že by se svěřenec cítil skutečně potrestaný tím, že dostane za úkol vyřešit tucet diagramů. Zadávání mimořádné dávky taktických diagramů k domácímu řešení je často jediným funkčním „trestem“, který v tréninku máme. U zkušenějších dětí je možné zvolit i jiné „tresty“, jako jsou cvičné partie se zápisem, rozbor vlastní partie, prostudování nějaké varianty zahájení, koncovky apod. U takových trestů nehrozí pocity ponížení, které jsou jinak s tresty obvykle spojeny, navíc tím podporujeme další šachový růst svěřence. Proto je sporné, zda lze něco takového za skutečný trest považovat. Vždy musí následovat kontrola zadaných úkolů, proto je důležité, aby měl trenér přiměřenou jistotu, že svěřenec zadaný úkol splní. Měl by takové domácí úkoly zadávat s ohledem na povahu svěřence. Domácí úkol navíc by měl svěřence bavit, neměl by být skutečným trestem. Je škodlivé zadávat svěřenci za úkol rozbor partie, když víme, že svěřenec má k takové činnosti odpor a pravděpodobně úkol nesplní nebo odflákne.

Velký význam má kvalita vztahu mezi trenérem a svěřencem. Svěřenec zadaný úkol splní spíše u trenéra, se kterým má pozitivní vztah než u toho, se kterým si nerozumí. Pokud však svěřenec zadaný úkol vnímá skutečně jako trest než jako trenérské vedení, zvyšuje se pravděpodobnost, že ho nesplní. Trest, kterým se svěřenec cítí dotčen a ponížen, nebo který vnímá jako nespravedlivý, působí v rámci tréninku kontraproduktivně. Když budeme svěřence „násilím“ nutit k něčemu, co on sám nechce, bude se tomu ještě více vyhýbat.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *