Faktory ovlivňující vnitřní motivaci

 

Vnitřní a vnější motivace

Trenéry nejvíce zajímá možnost, jak rozvíjet vnitřní motivaci svých svěřenců. V předchozích částech jsme se dotkli skutečnosti, že vymezení a zkoumání vnitřní motivace člověka není snadné. Touhy nemůžeme někomu vnutit. Stejně tak nemůžeme ovlivnit vnitřní pohnutky člověka. Nedisponujeme žádnými nástroji, jak v člověku přímočaře probudit a udržet zájem o šachy nebo trénování. Můžeme se pouze snažit vytvořit motivující prostředí. Prostředí, které podpoří svěřencův zájem, nebo které nebude minimálně na vnitřní motivaci svěřence působit rušivě. Podívejme se nyní na faktory, které vnitřní motivaci ovlivňují.

Teorie sebeurčení (Self-Determination Theory)

Teorie sebeurčení předpokládá, že motivace existuje jako kontinuum. Na jedné straně se nachází absolutní absence motivace (tzv. amotivace), zatímco na opačném pólu nalezneme vnitřní motivaci. Jakýsi mezistupeň mezi absencí motivace a vnitřní motivací představuje vnější motivace (viz obrázek).

Kontinuum motivace podle teorie sebeurčení

Amotivace

Vnější motivace

Vnitřní motivace

Vnější regulace

Introjektová regulace

Rozpoznaná regulace

Integrovaná regulace

 

Schéma převzato z knihy. Psychologie sportu. (2010), nakladatelství Grada od autorů Tod, D.; Thatcher, J.; Rahman, R.

Teorie sebeurčení chápe motivaci jako regulaci chování, přičemž je rozhodující, do jaké míry je chování regulováno zvnějšku (vnějšími faktory) a do jaké míry se naše chování řídí naším přáním, zájmy, touhou či potřebou věnovat se dané činnosti.

Amotivace je stav úplné ztráty zájmu, nulové aktivity a naprosté neochoty k jakékoli činnosti. Tento stav nás nezajímá, neboť žádná aktivita neprobíhá. Důležitá je pro nás vnější motivace, která se skládá ze čtyř stupňů:

  • Vnější regulace – regulace chování je určována systémem odměn a trestů. Tento stav je vnitřní motivaci nejvíce vzdálen, protože člověk je řízen pouze vnějšími podněty. Dá se předpokládat, že jakmile vnější podněty zmizí, člověk daného chování zanechá. Dítě se například může věnovat tréninku pod přísným dohledem svého otce, nadšeného šachisty, ale netrénuje proto, že by chtěl, ale ze strachu z případného trestu. Pojem trest zde musíme chápat volněji, než jaké jsou obvyklé asociace tohoto slova. Krom různých forem verbálních trestů (pokárání, znevažování atd.) zde může trest představovat také hrozbu zklamání nebo odepření pozornosti, lásky atd. Rodiče, kteří přivedou dítě do šachového kroužku, pochopitelně vědomě na dítě neaplikují žádné hrozby nebo zastrašování. Neuvědomují si ale, že dítě se snaží rodičům zavděčit a přistoupí na jejich požadavek jen proto, aby je nezklamalo. V kroužcích pak můžeme narazit na děti, které říkají: „Mě šachy moc nebaví, ale maminka chtěla, abych sem chodil.“

  • Introjektová regulace – tato regulace je nejsložitější, protože je spojena s neujasněným postojem hráče. Objevují se zde protikladné motivy, o kterých si více povíme v části věnované konfliktům. Svěřenec na jednu stranu chápe, že trénink by mu mohl pomoci hrát lépe šachy, sám ale nepociťuje žádnou výraznou touhu trénovat. Šachista se sice ztotožňuje s názorem, že trénink je prospěšný, a částečně má snahu trénovat, nicméně má zároveň zábrany pokud jde o nutnost vynaložit potřebnou dávku úsilí. Typickým příkladem v šachu je studium zahájení. Hráči obecně chápou, že znalost zahájení je důležitá, přesto se jen nemnozí odhodlají k tomu, aby si repertoár zahájení skutečně vybudovali. Přestože si uvědomují důležitost spolehlivých znalostí v zahájení, většina šachistů považuje tuto oblast šachu za natolik náročnou, že s jeho studiem nikdy pořádně nezačnou. Tyto ambivalentní pocity mohou být zdrojem viny, protože když se v důsledku neznalosti zahájení dostanou do potíží, uvědomují si, že si danou situaci přivodili sami svou povrchností v tréninku.

  • Rozpoznaná regulace – v tomto stádiu se vnější motivace začíná sbližovat s vnitřní motivací. Hráč přijímá vnější hodnoty, chápe jejich smysl a oceňuje jejich význam. Pochopení významu a smyslu tréninku přispívá k většímu odhodlání a posiluje vnitřní motivovanost. To vede k větší ochotě trénovat, protože si hráč uvědomuje užitečnost takového jednání. Například šachista začne studovat zahájení, třebaže nikoli nadšeně, protože si uvědomuje, že pokud chce konkurovat silnějším hráčům, nemůže hned ze začátku partie tahat za kratší konec. Může se jednat o stav, kdy hráč zřetelně cítí, že z hlediska porozumění šachu za silnějšími hráči až tak výrazně nezaostává, aby však mohl naplno předvést, co v něm je, musí ze zahájení získat přinejmenším hratelnou pozici. Pořád se však jedná o chování motivované zvnějšku, studium zahájení hráči samo o sobě radost nepřináší, oceňuje pouze výsledek tréninku.

  • Integrovaná regulace – tato forma regulace se nachází už jen malý kousek od vnitřně motivované činnosti. Hráč přebírá hodnoty trenéra nebo svého okolí a přijímá je za své. V takovém případě hovoříme o zvnitřněných hodnotách, protože se stávají součástí osobních hodnot a identity člověka. Význam zde má také funkce a role, jakou člověk ve společnosti zastává. Například velmistr se svědomitě připravuje na každou partii, sleduje novinky v zahájení, odebírá různá šachová periodika a zajímá se o dění v šachu. Jedná tak zcela automaticky, protože to považuje za správné. Neumí si představit, že by se jako šachový profesionál choval jinak. Trenér se může svědomitě a pečlivě připravovat na každou šachovou přednášku, protože cítí odpovědnost ke svým svěřencům, může ale také chtít dostát své vynikající pověsti. Přestože jsou původně vnější podněty regulující chování plně integrované, stále se nejedná o plnohodnotnou vnitřní motivaci, protože toto chování není přímím zdrojem spokojenosti a radosti. V popředí pořád zůstává dosažený výsledek.

A konečně za vnější motivaci pak budeme považovat činnost, kterou děláme čistě pro naše vlastní potěšení. Podle teorie sebeurčení čím více je člověk do činnosti zaangažován ze své vlastní vůle, čím více smyslu ve svém chování nalézá, tím podává lepší sportovní výsledky a tím větší je jeho sportovní zážitek. Vlastní sebeurčení hraje důležitou roli pro vytváření potřebných tréninkových návyků. Sportovec, který chápe a rozumí požadavkům, které na něho trenér klade, má větší motivaci osvojit si požadované dovednosti, lépe se přizpůsobí potřebám tréninku a snadněji překonává i méně příjemné stánky spojené se sportem.

Teorie kognitivního zhodnocení

Teorie kognitivního zhodnocení, která je součástí teorie sebeurčení, se zabývá faktory, které vnitřní motivaci ovlivňují. Teorie je založena na předpokladu, že každý člověk touží po uspokojení svých vrozených psychologických potřeb:

  • potřeba kompetence – pocit, že člověk disponuje potřebnými schopnostmi a dovednostmi, zvláště takovými, které jsou okolím oceňovány a žádány

  • potřeba autonomie – pocit, že člověk jedná o své vlastní vůli, že disponuje potřebnou mírou nezávislosti

  • potřeba spřízněnosti – pocit, že je člověk součástí kolektivu, který ho přijímá

Mít uspokojeny všechny tři psychologické potřeby je důležité pro vysokou míru vnitřní motivace. V případě, že sportovní prostředí neumožňuje hráči jednu z těchto tří potřeb uspokojit, dochází ke snížení vnitřní motivace. Všechny tři potřeby jsou důležité. Pokud se šachista musí pouze řídit jednostrannými pokyny svého trenéra, oslabí to jeho motivaci, třebaže vnitřně věří ve své schopnosti. Pro podávání vhodných výkonů je stejně tak důležité, aby se hráč cítil dobře v kolektivu, aby byl přijímán jako platný člen týmu.

Trenéři by se proto měli snažit o zapojení svěřenců do tréninkového procesu. Výjimku lze udělat u začínajících šachistů, protože ti více ocení přímé vedení, starší a zkušenější svěřenci však nikoli. V průběhu dospívání se u mladých lidí objevuje touha po vlastním zhodnocení. Přílišný autokratický přístup zde proto může narušit vzájemné vztahy mezi trenérem a svěřenci a oslabit vnitřní motivaci hráče. Často jsou navíc dospívající už silnými a plně hodnotnými šachisty, jejichž názor by měl být v tréninku slyšet.

Tréninkový plán by měl být tvořen společně se svěřencem nejen kvůli jeho zapojení, ale také kvůli vymezení účelu tréninku. Trenér by měl svěřenci co nejlépe vysvětlit, proč je nutné se v tréninku věnovat tomuhle či onomu. Pokud svěřenec porozumí, proč je nutné trénovat taktiku, koncovky či zahájení, velmi to napomůže nejen jeho výkonu v tréninku, ale také se to pozitivně odrazí na jeho vnitřním odhodlání a ochotě.

Vnitřní motivaci také nahrává prostředí, které oceňuje každý dílčí pokrok. Dosahování výkonu sice nadále zůstává důležitým prvkem tréninkového snažení, ale někdy to nějakou dobu trvá, než se požadovaný výsledek dostaví. Dlouhé čekání na úspěch, zvlášť, když usilujeme o vzdálený cíl, nahlodává svěřencovo odhodlání, proto je důležité radovat se i s dílčích úspěchů a umět ocenit každou nově nabytou dovednost a znalost. Tímto způsobem trenér pomůže svěřenci vybudovat si pocit kompetentnosti a víru ve vlastní schopnosti.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *