Výkonová motivace 1.část

 

Výkonová motivace je jiný druh motivace než ta, o které jsme doposud hovořili. Motivace je psychická regulace chování za účelem dosažení určitého cíle. Naproti tomu pro výkonovou motivaci není vždycky podstatné, zda je daného cíle dosaženo či ne. Pro výkonovou motivaci totiž není často stěžejní cíl, nýbrž způsob, jakým je tohoto cíle dosaženo. Zkoumání výkonové motivace má význam zejména v oblasti sportu. Její uplatnění je ale pochopitelně širší, neboť s výkonovou orientací se především setkáváme na místech, kde dochází k porovnávání výkonnosti a výsledků (škola, práce atd.).

Probereme si dvě hlavní teorie výkonové motivace:

  • Teorie potřeby úspěchu

  • Teorie cíle snažení

Teorie potřeby úspěchu

Teorie potřeby úspěchu předpokládá, že v člověku se sváří dvě protichůdné síly: touha dosáhnout uznání a úsilí vyhnout se selhání. Výkon se dá proto vyjádřit následující rovnicí:

výkon = motivace dosáhnout úspěchu – strach ze selhání

Na jedné straně je člověk přitahován silou své motivace, avšak zároveň je odpuzován rizikem případného neúspěchu. Pokud se strach ze selhání vyrovná míře naší motivace, nebo dokonce převáží sílu naší motivace, má to negativní vliv na podaný výkon. Celá rovnice je ovlivněna několika faktory. Tím prvním je osobnost šachisty. Zda je šachista povahově nastaven na usilování o úspěch s cílem dosáhnout uznání a obdivu, anebo se naopak snaží vyhnout neúspěchu, protože má selhání spojeno s pocity zahanbení a studu. Osobnostní povahové rysy mohou být vrozené, ale také získané, mohou vzniknout a být posilovány životní zkušeností. Výkonová orientace se utváří v raném dětství. Děti s potřebou úspěchu mají ambiciózní rodiče, kteří své děti povzbuzují k zvládání obtížných úkolů, cení si vytrvalosti a oceňují dosažený výkon.

Naproti tomu u dětí, kteří mají příliš kritické a trestající rodiče, se často vytvoří orientace vyhnout se neúspěchu za každou cenu. Za strachem ze selhání stojí domnělá představa o vlastní nedostatečnosti a nízké sebevědomí. Dítě, které je neúměrně trestáno za diskutabilní neúspěchy, si vytvoří zkreslené a nereálné standardy výkonu. Například rodiče a trenéři, kteří emotivně reagují na prohry, mohou ve svěřenci posilovat tendence maximálně eliminovat riziko prohry. Výsledkem bude příliš opatrná hra se spoustou remíz, a to vinou neochoty přijmout i přijatelné riziko. V běžném životě pak dospělý člověk například neusiluje o postavení, které by odpovídalo jeho kvalitám, ale spokojí se ve firmě s menší pozicí, ve které mu ale nehrozí, že by selhal. Zvolí si takovou variantu, kterou vnímá jako bezpečnější, byť méně lukrativní. Výkonová orientace je těsně propojena s emočním prožitkem, s tzv. emoční reakcí. Hráč orientovaný na úspěch vnímá především obdiv a uznání okolí. To je cíl, o který usiluje. Tyto emoce jsou pro něho stěžejní, dominují jeho citovému prožitku a tvoří základ jeho výkonové orientace. Prohry a neúspěch nevnímá proto nijak tragicky. Neúspěch představuje nezbytné riziko, které je ochoten postoupit. U hráče, který je orientován na zabránění neúspěchu zuby nehty, je řebříček emocí nastaven opačně. Pocit hrdosti a zadostiučinění po skvělém výkonu u něho nedosahují výraznější intenzity. Protože má standardy výkonu nastaveny neúměrně vysoko, snaží se spíše svůj úspěch bagatelizovat. Naopak velice intenzivně prožívá každé myslitelné selhání. Nadměrně se trápí, pocity hanby a studu dosahují enormních rozměrů a je mu trapně. Nad každou prohrou si zoufá, protože má pocit, že ho okolí bude považovat za neschopného.

Dalším faktorem je pravděpodobnost úspěchu. Očekávaná pravděpodobnost úspěchu ovlivňuje volbu našich cílů, protože nám poskytuje vodítko toho, jak moc je zvolený cíl náročný. Na základě očekávané pravděpodobnosti úspěchu si pak můžeme zvolit cíle (soupeře), které odpovídají našim schopnostem, anebo se budeme snažit takovým úkolům vyhýbat. Volba náročnosti cíle působí také na míru pociťované úzkosti i motivace. Přímí vliv na motivaci má rovněž atraktivita cíle. Čím více je předpokládaný úspěch v naších očích atraktivní, tím více jsme motivováni uspět.

Zmíněné faktory ovlivňují jak naše chování, tak naše myšlení, cítění a prožívání, a vedou ke dvěma odlišným vzorcům jednání:

  • Potřeba dosáhnout úspěchu

  • Potřeba vyhnout se neúspěchu

Potřeba dosáhnout úspěchu

Základním znakem této potřeby je soutěživost. Klíčové ovšem je, že se zdaleka nejedná pouze o přímé soupeření s ostatními, na významu nabývá také pomyslné soupeření se sebou samotným. Záměrem je překonávání vlastních limitů, testování vlastních schopností a nabytých dovedností a ověřování vlastní kompetence. Soutěživost pramenící z potřeby dosáhnout úspěchu proto nemůžeme zaměňovat za snahu o dominanci nad ostatními, protože stejnou měrou je cílem překonávání a posouvání hranic vlastních schopností. Sportovci s orientací na úspěchu usilují o dosažení osobního mistrovství. Hráči, kteří se snaží vyhrát „za každou cenu“ a mají odpor k remízám, ještě nemusí být nafoukaní a shlížet na jiné šachisty svrchu kvůli jejich „nízkému“ ratingu. Možné to je, ale to už je otázka charakteru, nikoli výkonové motivace.

Úspěch je sám o sobě stále důležitý, ale objevuje se další, neméně významný prvek. Pocit uspokojení nepramení jen z toho, že jsme někoho porazili, i když i to má svůj význam, ale především z předvedeného výkonu. Výhra proti slabšímu soupeři nemá takovou hodnotu jako výhra proti někomu, kdo je silnější než my. Výhra nezarmoutí, ale obecně mají hráči lepší pocit, když cítí, že v partii něco „předvedli“. Zvláště to platí, když se soupeř dopustí nějakého tragického přehlédnutí. Nemusíme vyloženě hrát na krásu, ale u takových „náhodných“ výher často chybí pocit spokojenosti z vlastní hry, což může umenšit celkovou radost z výhry. Navíc je výhra proti výrazně slabšímu soupeři vnímána spíše jako povinnost než jako výzva. To se pak obtížně hledá správná motivace před partií a dojem z dobře odvedené práce po partii.

Hráči, kteří mají potřebu dosáhnout úspěchu, nejraději hrají proti soupeřům se srovnatelnou silou. Typickým je zde požadavek na přiměřenou náročnost úkolů. Proto tito hráči netouží hrát ani s výrazně slabšími, ani s výrazně silnějšími soupeři. Třebaže jsou šachisté s potřebou úspěchu soutěživí a překážky vnímají jako výzvu, jsou realističtí. Dobře si uvědomují své možnosti i limity. Chtějí především sami sobě dokázat, co v nich je, ale zároveň si uvědomují, že nemá smysl pokoušet se o něco, co je reálně nad jejich síly. Úspěch má cenu jen tehdy, je-li dosažen vlastním přičiněním a s vynaložením přiměřeného úsilí. K tomu se nehodí ani příliš nenáročné, ale ani nedosažitelné úkoly. Hrát proti slabším soupeřům nás nevyburcuje. Není to výzva. Nemůžeme sami sobě dokázat, co v nás je a čeho jsme schopni. Neláká je ale ani hrát proti příliš silným soupeřům. Nebojí se přiznat, že při ratingu 2100 jsou jejich šance na výhru proti hráči okolo 2400 malé. Uvědomují si, že vždycky existuje šance na výhru i přes tak velký výkonnostní rozdíl, ale taková výhra by byla spíše dílem náhody, nikoli důsledek jejich schopností. Při potřebě úspěchu totiž na scénu nevstupuje znevažování slabších hráčů nebo strach z těch silnějších. Hovoříme tu o obecné preferenci náročnosti úkolu. Pokud má být soupeření bráno jako výzva, je nutné, aby soupeři odpovídali našim reálným možnostem. Aby nás donutili vydat ze sebe to nejlepší. Proto lidé, kteří jsou orientováni na výkon dávají přednost přiměřeně silným soupeřům, protože tak mají přibližně stejnou šanci na to, že uspějí, nebo selžou. U výrazně slabších protihráčů je šance na úspěch moc velká na to, aby je to stimulovalo. Při hře proti silnějšímu soupeři zase příliš malá.

Potřeba vyhnout se neúspěchu

Ačkoliv s potřebou vyhnout se neúspěchu není spojována ctižádost, osoby, které jsou takto orientované, vykazují na první pohled podobný typ chování, protože velkou dávku energie vynakládají na pečlivou přípravu. Jedná se o stejné chování, které můžeme vidět u osob orientovaných na úspěch, ale příčiny jsou odlišné. U tohoto typu výkonné motivace totiž není hnacím motorem snaha vyniknout, nýbrž strach ze selhání. Osoby motivované potřebou vyhnout se neúspěchu se totiž nejvíce obávají toho, že se svým výkonem ztrapní a že jimi bude okolí pohrdat kvůli jejich domnělé neschopnosti. Hnacím motorem je strach. Veškerá jejich aktivita a vynaložená energie směřuje k jedinému cíli – odvrátit neúspěch. Vynakládají proto neúměrné úsilí na to, aby možnost neúspěchu minimalizovali. Zatímco ostatní se na zkoušku připravují a jedničku považují za úspěch, oni se obávají, že by mohli dostat dvojku, a tak znehodnotit svůj status jedničkáře. Proto je tato motivace spojena s negativními emocemi, zvýšeným výskytem stresu a úzkosti. V případě úspěchu se totiž nedostavuje uspokojení, ale úleva. Člověk neslaví, že uspěl, ale oddechne si, že se svým výkonem neztrapnil. Člověk se dosaženým úspěchem nezbaví svého napětí, jen ho na chvíli odloží. Výhra pro něho znamená jediné, podařilo se mu (protentokrát) odvrátit neúspěch.

Protože člověk žije v ustavičných obavách, že ho okolí bude považovat za neschopného, volí si takové úkoly, u kterých je riziko selhání omezeno. Vyhýbají se přímému soutěžení. Pokud k tomu přece jen dojde, snaží se riziko neúspěchu minimalizovat. V šachu toho lze dosáhnout výběrem vhodných soupeřů. Jejich strategie je na první pohled paradoxní. Dávají totiž přednost slabým, nebo naopak extrémně silným soupeřům. Hrát proti slabším soupeřům je způsob, jak eliminovat riziko prohry. Preference silnějších soupeřů (nebo úkolů), ač zdánlivě nepochopitelná, je však dobře zdůvodněná. Musíme si totiž uvědomit, že lidé s potřebou vyhnout se neúspěchu jsou poháněni strachem ze selhání, protože neúspěch v nich vzbuzuje pocity studu a zahanbení. Ze všeho nejvíce se bojí toho, že okolí objeví jejich vsugerovanou nekompetentnost. Proto je volba náročných a příliš obtížných úkolů jednou ze strategií, jak se s pocity studu vypořádat. Když si totiž záměrně zvolíme příliš náročný úkol, dopředu si tím vytváříme alibi pro případné selhání. Můžeme totiž poukazovat na to, že neuspět vzhledem k náročnosti úkolu není žádná hanba. Prohra se od nich očekává, takže když prohrají, nikoho to nepřekvapí a nikdo jim tento „neúspěch“ nebude vyčítat. Proto rádi hrají proti silnějším soupeřům, protože v podstatě nic neriskují, mohou pouze získat v případě, že nečekaně vyhrají.

Osoby motivované úspěchem se od osob, které se snaží vyhnout selhání, liší ve způsobu, jakým interpretují dosažené výsledky. Ti, kteří usilují o úspěch, ho přičítají sami sobě a svým schopnostem. Neúspěch vnímají buď jako náhodu, nebo jako důsledek nedostatečné přípravy. Lidé, kteří se bojí neúspěchu, ze selhání viní sami sebe. Vidí to jako důkaz vlastní neschopnosti. Tento názor nezmění ani případný úspěch, protože mají tendenci své výkony bagatelizovat, a pokud přece jen uspějí, připisují to náhodě nebo vnějším vlivům (např. indispozici soupeře).

V následující tabulce jsou uvedeny stěžejní prvky teorie potřeby úspěchu.

Celková strategie

Emoční reakce

Obtížnost úkolů

Pravděpodobnost úspěchu

Potřeba dosáhnout úspěchu

uznání, hrdost, obdiv, ocenění

volba rovnocenných soupeřů a přiměřených úkolů

50% (střední)

Potřeba vyhnout se neúspěchu

stud, hanba, ponížení, pocit trapnosti

volba příliš náročných nebo příliš lehkých úkolů nebo soupeřů

25% (nízká)

nebo

75% (vysoká)

Mgr. Bc. Martin Pardy

2 thoughts on “Výkonová motivace 1.část

  1. Veľmi dobrý článok pán Pardy. S mojou preferenciou je to tak, že najradšej hrávam so súpermi od nejakých 1650 do 1 900. S tými súpermi sa dá už niečomu priučiť a pracovať na tom, aby som sa dostal na dobrú úroveň. Napr. momentálne študujem možnosti hrania maroczyho štruktúry v sicílskej obrane za bieleho, ktorú zahral proti mne jeden talent a celkom sa mi to pozdávalo za bieleho. To, že nezvolil najlepší plán a nevedel, ako by sa to mohlo hrať ďalej. Tým, že ten plán som našiel sám pri partii bez použitia stroja tak je to cenné. V poslednom čase ma bavia šachy, napriek menšiemu hendikepu v koncentrácii oproti zdravým. Práve takéto zápasy ma veľmi posúvajú, teda pokiaľ nezahrám turnaj pod svoje možnosti. Tam je toho poučenia menej, ako sa mi to stálo na prelome júna až júla z dôvodu veľkej vyčerpanosti. So slabšimi súpermi je toho poučenia akosi menej.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *