Proč mladí šachisté končí s šachem?

Nevěřím v náhodu, podobně jako C.G. Jung. A několikrát jsem měl možnost hovořit na téma, proč mnoho mladých talentovaných šachistů končí s šachem, nebo se zabrzdí na nějaké úrovni a dále už to nejde. A pak je někdo, kdo je daleko horší, nemá zdaleka takový talent a časem je přeskočí, jak je to možné? Takže to mě přímo vybízí k tomu abych o tom pár slov napsal.

Vysvětlení je podle mě jednoduché. Jde o lásku k šachu. Pokud je někdo od mala nucen k šachu, nedivte se, že si šachy zprotiví a většinou v pubertě přichází „vzpoura“ a konec (to už rodiče, případně trenér nemají šanci). Popřípadě takový šachista hraje dále, ale s nechutí, odporem. Nebaví ho to a vy to z něj plně cítíte.

Proto bych chtěl všem rodičům a trenérům poradit – vzbuzujte u svých svěřenců a dětí lásku k šachu. Snažte se, aby je šachy bavily. Nemusí mít raketový pokrok a hned vyhrávat mládežnické kategorie. Je třeba, aby si šachy do srdce vložily. Možná nepůjdou tak rychle jako když se nutí, ale konečný výsledek bude daleko lepší…

Co ta pravidla?

Docela mě – upřímně řečeno – šokovalo, jak jsou pravidla v bleskovém šachu nejednoznačná a komplikovaná. Ano, jsem profesionální šachista, který zjišťuje, že neumí pravidla šachu, obzvláště tedy toho rychlého. To aby si jeden neustále něco hlídal, volal rozhodčího atd atd. Nemám chuť studovat „moře“ vět nejrůznějšího textu. Ostatně mám dojem, že se to neustále mění. Doporučoval bych lidský přístup a někoho kdo zneužívá pravidla k neetickému jednání, bych velmi rychle vyprovodil z hracího sálu. To by měli rozhodčí právo udělat a více nezvat podobné týpky.

Je slušnost odpovědět na nabídku remízy?

Určitě ano, nicméně pokud někdo nabízí remízu opakovaně, nebo zcela nevhodně, pak je asi nejlépe mlčet. Hezky na nabídku odpovídal Viktor Korčnoj, který prostě řekl: „ne“. Bobby Fischer pak něco ve smyslu, že je to příliš brzo, že je ještě mnoho hry. Oba vysoce obdivuji a myslím si, že jejich reakce na nabídku remízy je nejlepší, samozřejmě pokud chcete hrát dále.

U mě to je jednoduché, pokud vám na nabídku remízy neodpovím, pak proto, že jsem ji neslyšel. Už se mi to mnohokrát stalo – mám nedobrý sluch – a vznikly nejrůznější komické situace. I třeba taková, že mi soupeř nabídl remízu, kterou jsem neslyšel. Dlouho jsem přemýšlel, udělal jsem tah a nabídl jsem remízu. Pak mi nedocházelo, že soupeř na mě divně kouká – hned po partii bylo jasno.

Ale když už jsme u remízy. Pak vám doporučuji hrát. Předčasnou remízou se nic neučíte a naopak ztrácíte část své síly.

Je lepší vyhrát nebo prohrát?

To je samozřejmě divná otázka, že? Protože kdo chce prohrát? Ale – a to vám píši zcela upřímně – pro šachový pokrok je nezbytně nutné prohrát. Stejně tak si připustit prohru, protože kdo se to naučí a připustí si prohru a naučí se prohrávat, tak se naučí daleko rychleji vyhrávat a půjde dále.

Elo, elo, elo

To je jedna z největších brzd k šachovému pokroku. Kdo z vás je na elu závislý? Je vás mnoho a kolik lidí je schopno si zatemnit život i pro pár elo bodů na bleskové herně. Chce-li někdo jít vpřed, tak se musí naučit zbavit se závislosti na elu.

Pokud máte hrůzu, že spadnete pod nějakou elovou hranici, pak vám vřele doporučuji jednu věc. Spadněte pod ní a uvidíte co se stane. Protože ono se nestane vůbec NIC.  Osvoboďte se od ela. Jinak vás to bude brzdit celý život.

Ano, šachu a hlavně nám šachistům by prospělo, kdyby žádné elo nebylo a tím myslím, že by se nám hrálo svobodněji a lehčeji. Naučte se odprosit svoji mysl od ela.

A na závěr ještě pár slov