Patřím mezi lidi, kteří mají strach z pavouků. Tedy mám tzv. arachnofobii. Kdysi, jak jsem byl malý, to bylo docela drsné, protože jsem se bál jakéhokoliv pavouka, i malého. Postupem doby se to lepšilo. Donedávna jsem mohl do ruky vzít malého pavouka, ale u velkého to samozřejmě nešlo. Hlavně u tzv. sekáče. Tedy pavouka, který má malé tělo, ale dlouhé nohy.

Ironií je, že jsem vědomě snad 30 i více let žádného pavouka nezabil. Proč? Pro mého otce byl pavouk něco jako "posvátné stvoření", něco co se zásadně nesmí zabít a přináší štětští. Toto se přeneslo i na mne. Takže ačkoliv mám arachnofobii, tak zásadně nezabíjím pavouky. Nikdy.

Pokud se třeba chci jít osprchovat a vidím ve vaně pavouka, pak si vezmu dlouhý papír a nabídnu pavoukovi "přestup". A pak ho rychle vyhodím někde za pračku.

A to všechno platilo do nedávna.

Asi 3 dny zpátky co píši tento článek, jsem velmi spěchal se sprchou, protože jsem měl doslova za pár minut trénink. Rychle jsem se svlékl a hup do vany se sprchovat (nemáme sprchový kout). A tu jsem spatřil ve vaně velkého sekáče.

Co teď? Měl jsem velmi málo času.

Natáhl jsem ruku a poprvé v životě jsem nechal sekáče vylézt na moje prsty. Bylo to velmi rychlé. To rozhodnutí bylo doslova za vteřinu. Zvláštní, nic nepříjemného to nebylo. Skoro jsem ho ani necítil.

Nikdy nevíte, kdy v životě přijdou "velké věci". Mnoho z nás si myslí, že ty okamžiky přijdou někde cíleně, na nějaké přednášce třeba o osobním rozvoji atd. Ale většinou je to tak, že to jsou okamžiky, které byste nikdy neřekli, že přijdou na takovém místě a v takovou dobu. Je to jako lusknutí prstu při snění.

Když jsem o tomto přemýšlel, vybavil se mi známý příběh jak jsem začal s Petrem Koutným spolupracovat. A co má příběh pavouka společného s příběhem vzniku Robert a Petr šachy? Mnohé.

Již dlouho - kdo mě dobře zná ví - to mám tak, že mám hodně rád klid a samotu. Když jsem na jakékoliv šachové akci (liga, extraliga, přednáška, trénink), jsem nejraději, když ve volném čase někde zalezu, kde mám klid a samotu.

Ale když mi Petr tehdy nabídl abych šel točit video, tak jsem se  - KUPODIVU - hned rozhodl, asi jako nyní s tím pavoukem, že půjdu do toho. Inu samozřejmě, je tam rozdíl, šachy mne hodně baví a s pivkem jsem to bral jako dobrou zábavu.

Ale přece... normálně bych měl říci, díky Péťo, ale jsem unavený, chtěl bych si odpočinout. Chci se natáhnout a podívat se na film.

Byl to také okamžik, který jsem vůbec nečekal, vůbec jsem nečekal, že kdysi a kdesi v cizím domě se takto posune můj život. Nejenom můj, ale také Petrův a vlastě vás všech, kteří sledujete YouTube Robert a Petr šachy. Ačkoliv vaše "posunutí" není tak výrazné jak naše s Petrem. Ačkoliv... už mnoho z vás nás napsalo, jak jsme jim dokázali nejenom obohatit šachový život, ale tím i běžný život. To je pro nás s Petrem vždycky rajská hudba.

Mnoho z nás fantazírujeme a představujeme si různé scénáře a různé pokračování. Co uděláme, co se stane atd. Ale zapomínáme na to, že často rozhodují zcela - na první pohled - bezvýznamné věci. Nic takového co jsem si ve snění vymalovali.

Drobnost na konec. Je to tak velký a významný okamžik, že mi po ruce lezl nějaký pavouk? Pro mne ano, nedokázal jsem to celý svůj život.

Robert Cvek