Co je vlastně nejdůležitější? Co si myslíte, pokuste si napsat, co je nejdůležitější u trénování šachu a aby vůbec nějaký trénink byl.

Začal bych ale jinak, jak to, že spousta lidí přestane s tréninkem. Kde je problém? Proč třeba máte elo 1800 a nejde to na elo 2000. Jak to, že nějaký talent uvízne na úrovni kandidáta mistra a nejde dále. Kde je problém? Napište si důvody, proč vám nejde dosáhnout svého cíle/vize.
A nyní se pokuste podívat na to jinak. Napište si, proč můžete dosáhnout svého cíle/vize. Napište si, jak můžete překonat překážky, které jste si napsali. Pořádně popřemýšlejte, zda problémy/překážky, které jste poprvé napsali jsou skutečně „nepřekonatelné“.

Základní problém je nešachový. V tom je právě jádro pudla. Není to v tom, že váš trénink není zrovna nejlepší, nebo že nemáte nejlepší literaturu, to samozřejmě vadí, ale není to rozhodující.

Problém 1. Radost/motivace

Základem je šachy mít opravdu rád. Pokud máte něco rád, nemusí vás nikdo a nic motivovat v tom, abyste to dělali. Pokud máte rádi počítačové hry, tak vás nikdo nemusí nutit, ať si sednete za stolek a hrajete. Je třeba si najít cestu k šachu a šachy mít rád z celého srdce. Pokud toto učiníte, uděláte první významný krok. Pokud přemýšlíte o šachistech jako o exotech a o šachu jako ztrátu času, nemáte šanci na pokrok. Pokuste se o jiný náhled. Pusťte šachy do svého srdce.

(Bohužel tuto věc mi nikdo nikdy neřekl. Uvědomil jsem si ji vlastním samostudiem až před nějakou dobou. Zdá se to jasné, ale není to tak jednoduché jak to vypadá. Pokuste se ke každé vaší partii, co jste třeba sehráli za poslední rok napsat, zda jste se na partii těšili. Zda jste měli radost, že hrajete šachy. Možná budete překvapeni, ale zjistíte, že hodně partií jdete hrát s nechutí, se strachem a obavou o výsledek. Úplně optimální je mít vášeň k činnosti, ale tam hrozí, že za nějakou dobu vyhoříte. Proto daleko raději doporučuji si vybudovat zdravý radostný vztah k šachu. Mělo by vás hřát u srdce, když zasednete k šachovým figurkám. 
Zkuste si představit, že toto je vaše poslední partie, kterou jdete sehrát. Stejně tak u tréninku. Nemusíte hned postavit diagram a řešit úlohu. Chvíli počkejte, pokochejte se tím okamžikem. Zasněte se co chcete dokázat a pak, s radostí a odhodlaností se pusťte do díla.)

Ps.: Je 6.5.2002. Hraji černými s Renzem Mantovanim (elo 2369). Přešla časová kontrola a já mám udělat svůj 43. tah. Cítím, že stojím na výhru, ale stále nic nenacházím. Přemýšlím a přemýšlím a na nic kloudného nemohu přijít. Znervózňuje mě to.

Ten den největší hvězda Mitropy, která se hraje v Německu, Viktor Korčnoj, remizuje s mladým Chorvatem Stevičem ve 33. tahu. Občas se dívám na jeho partie. Jak jinak, je to šachová legenda. A přestože má už přes 70 let, hraje skvěle. Jeho elo 2635 je úctyhodné. Mladý Chorvat s ním vybudoval pevnost a ani Hrozný Viktor nic nesvedl a partie skončila remízou.

V ten moment se stalo něco, co jsem vůbec nedokázal pochopit. Viktor Korčnoj podepsal partiář, možná chvíli se soupeřem pozici analyzoval a pak se začal dívat na všechny partie(!) Komplet všechny partie si procházel, někde se zdržel déle, někde jenom krátkou dobu, záleželo co je na šachovnicí, ne co je za šachovnicí. V duchu jsem si říkal (v té době), proboha proč nejde pryč? Proč není rád, že už má skončeno, proč se třeba nejde najíst, nebo prostě jinak relaxovat? Nechápal jsem to. Proč se dívá na (pro něj) zcela nesmyslné hráče a tím partie? Vždyť ztrácí čas!

Neuběhlo moc času a najednou se objevil u mě. Intuitivně jsem se zatáhl. Velký Viktor celých pět minut přemýšlel nad mým 43. tahem. Po očku jsem ho sledoval. Pak najednou zakýval hlavou, snad se mi to zdálo, ale mírně se pousmál a šel se podívat na další šachovnici. Ještě jsem si všiml, že měl za zády ruce a něco v nich držel a hrál si s tím. Myslím, že to byl vršek od pet láhve.

On to vidí! No jasně, on tu výhru vidí. Já jsem ji nenašel a partie skončila remízou. Vůbec mě nenapadlo hrát 43…Sa7! – odstranit silného střelce d4, tím se bílá pozice rozpadá. Velmi hezká myšlenka.

Nyní, po dlouhých čtrnácti letech už to konečně chápu. Proč Viktor Korčnoj „ztrácel čas“ a díval se na všechny partie. On šachy miloval. Měl šachy nesmírně rád. S chutí a energií si prošel všechny partie a kochal se různými postaveními. Pro něj to nebyl ztracený čas, naopak. Tak měl šachy rád. Pro něj to byla radost. Dokonce i manželka musela čekat, nicméně se nezdálo, že by ji to vadilo, luštíc svoje křížovky.

Problém 2.vůle + sebe disciplína + překážky

Vůle je nit, po které se ubíráte. Pokud ji přetrhnete, všechno končí. Musíte mít vůli. Naleznout ji v sobě a podpořit ji. Vůle se dobře kropí ráno a večer, přemýšlet co udělám, co jsem udělal a jak, co bylo dobré a co by se dalo zlepšit.
S negativním naladěním se každá překážka zdá jako hora, která zastíní slunce. Ale každá překážka se dá přelézt, nebo obejít. A nebo každá překážka představuje výzvu. Pokuste se najít v „nepřekonatelných problémech“ výzvu.

(Když se narodila malá, tak jsem si myslel, že je s šachem „konec“. Protože nebyl žádný čas (jak jsem psal i v rozhovoru do Xmanu, jsme na malou s ženou sami, tzn. že malá má jenom jednu babičku a ta bydlí daleko, takže nemáme žádné hlídání, kdo má a měl malé děti, ví že to není jednoduché). Navíc jsem s ní mnoho hodin chodil venku (spala v kočárku). Zdálo se to všechno bezperspektivní. Moje staré já naléhalo, že bez „brutálního“ mnohahodinového tréninku půjdu dolů jako na skluzavce. Tak jsem si sepsal stovky úloh tak, abych je mohl řešit naslepo. Byl jsem úplně posedlý, celou dobu jsem řešil úlohy na slepo. Ale…to jsem nemohl vydržet. Protože už tak toho bylo hodně a já ještě hodiny dělám nejtěžší šachový trénink. To nedopadlo dobře a pár následných migrén mě srazilo ze sedla na zem. Co teď? A právě v tento moment zjišťuji jak důležitá je nešachová stránka věci. Zjišťuji jak je důležité mít energii a pozitivní naladění, víru, koncentraci atp. V tu dobu už malá nespí, takže ani nemohu nic řešit. Takže pak spolu jezdíme a já mám nešachový trénink.
Tímto jsem chtěl jenom napsat, že hodně situací, které jakoby hrají proti vám, vám naopak přinášejí příležitosti. Třeba jsem hlídal malou, nemohl jsem vůbec dělat šachy. A tak jsem si vymyslel další zajímavý trénink. Pokusil jsem se sepsat všechno co vím o daném zahájení, které hraji. Nebo jsem si v duchu analyzoval nějakou pozici, nebo jsem si sepisoval své silné a slabé stránky. Nebo jsem přemýšlel co zlepšit atp. Je toho opravdu hodně co můžete dělat a trénovat i v situacích, kdy se zdá, že nemůžete trénovat vůbec. A skoro vždycky můžete – pomocí například autosugesce – trénovat své nešachové vlastnosti. Jak to u mě bylo nespočetně krát. Rád to říkám nahlas, takže jsem se vždycky díval (když jsem jezdíval s malou) aby mě nikdo neslyšel a pak jsem začal: „Jsem…“)

Ps.: Navíc budete mít daleko větší radost z tréninku, když si vymyslíte něco speciálního, něco nestandardního, něco nešablonovitého. Uvidíte sami, že to ve vás probudí malé dítě.

Pokračování příště.